Herečka Vanda Hybnerová slaví 30. září své osmapadesáté narozeniny. Pracovně je aktuálně velmi vytížená na několika divadelních scénách a zkouší i roli režisérky. Po práci odjíždí na svůj venkovský ranč na Vysočině a volný čas tráví s partnerem, který nepochází z branže.
Narozeniny s novými rolemi i režií
Vanda Hybnerová se kromě hraní aktuálně věnuje také režii. V pražském Národním divadle zkouší inscenaci Pluto a hraje v Divadle Palace. V prostoru Nová Spirála účinkuje v představení Madisonské mosty po boku herce Jana Révaie. Pro obě hlavní role je tento projekt specifický kruhovým jevištěm, kde na ně diváci vidí ze všech úhlů.
Zároveň se autorsky realizuje. V pražské La Fabrice letos na jaře uvedla představení Funerál, u kterého je autorkou námětu i režisérkou. Ke konci loňského roku také v Městském divadle Mladá Boleslav režírovala hru Pokoj.
Podle únorového rozhovoru pro web Proženy.cz se objevila i v mezinárodním projektu Snow Show klauna Slávy Polunina. „Když jsem ve Snow Show hrála posledně, sledovala jsem škvírkou v oponě, jak i starší pánové mají nekontrolovaně pusu dokořán,“ popsala své pocity z představení, ve kterém před lety vystupoval i její otec Boris Hybner.
Venkovský ranč a desítky zvířat
Když zrovna nepracuje v divadle, odjíždí na svůj ranč na Vysočině. Nemovitost koupila na konci devadesátých let s tehdejším manželem Sašou Rašilovem a dům společně zrekonstruovali. Původně víkendové zázemí začala rodina později využívat trvale. Důvodem k přestěhování byla starší dcera Josefína, která se chtěla závodně věnovat jízdě na koních.
Na venkově žila nepřetržitě téměř pět let. Na pozemcích postupně vybudovala chov hospodářských zvířat a z původních tří ovcí a jednoho berana se stádo rozrostlo na pětačtyřicet kusů a nechybí v něm koně ani drůbež. Herečka má ke zvířatům velmi osobní vztah, slepice na farmě dostávají jména a pro uhynulá zvířata buduje malé hroby. Dnes už na statku nežije trvale, ale pravidelně tam dojíždí.
Soukromí a partner z jiného oboru
Z manželství s hercem Sašou Rašilovem má herečka dvě dospělé dcery, jedenatřicetiletou Josefínu a osmadvacetiletou Antonii. Po rozvodu navázala vztah s partnerem Lukášem, který předtím pracoval v sociálních službách. O svém osobním životě ale veřejně téměř nemluví a její partner se společenským akcím vyhýbá. V médiích se objevil jen jednou, když neplánovaně odpověděl na několik otázek v rozhlasovém pořadu Blízká setkání.
„Tehdy to byl takový fatální omyl, že ho tam Tereza vytáhla před kameru. Ale všechno je mezi námi v pořádku. Jen se ukazuje tam, kde je potřeba. Tady ne,“ vysvětlila Hybnerová, proč si s novým přítelem úzkostlivě hlídají soukromí. Po rozvodu se podle svých slov obávala nového začátku, ale nakonec v novém vztahu našla velkou svobodu.
Netradiční loučení s otcem
Téma konce života otevřela ve svém představení Funerál, jelikož pohřebnictví vnímá jako depresivní a věří, že by rozloučení mělo být oslavou života. V osobní rovině se musela vyrovnat se smrtí svého otce, mima Borise Hybnera, který zemřel ve čtyřiasedmdesáti letech.
„Při rozvodu člověk řeší nějaké selhání, rozpad rodiny, ale všichni zúčastnění žijí a musí to mezi sebou vykomunikovat tak, aby následný čas byl pro ně snesitelný. Zatímco když někdo zemře, nelze si to dávat za vinu, musíte se s tím prostě srovnat,“ porovnala dvě náročné životní situace.
Část otcova popela uložili na Vyšehradském hřbitově. Zbytek si rodina bere na cesty a sype ho na místech, která měl mim rád. Část ostatků tak zanechali ve van Goghově kavárně ve francouzském Arles v sukulentech na dámských toaletách. Zákon o pohřebnictví přitom rozptylování popela na veřejných místech zakazuje.
Hybnerová by si nicméně podobný přístup přála i v případě svého vlastního úmrtí. „Sama pro sebe bych si to asi přála podobně, aby mě moje holky braly s sebou, když se jim bude chtít,“ prozradila.
