Maďarský herec János Bán, kterého proslavila role závozníka Otíka Rákosníka v komedii Vesničko má středisková, slaví 4. října své jednasedmdesáté narozeniny. Letos na jaře navštívil Prahu, aby slavnostně otevřel zrekonstruovanou lávku na Jižním Městě a podpořil charitativní večer na památku režiséra Jiřího Menzela. V současnosti žije herec především v ústraní u jezera Balaton, kde se věnuje zahradničení a pálí vlastní kořalku.
Návštěva Prahy a partnerka Zuzka
Letos v dubnu přijel János Bán do českého hlavního města ze dvou důvodů. Na Jižním Městě slavnostně přestřihl pásku u lávky, po které se před jedenačtyřiceti lety prošel při natáčení filmu Vesničko má středisková a která nyní nese jméno Otíkova.
Do Prahy ho doprovodila jeho nová přítelkyně Zuzka. „Je to výtvarnice, dělá velmi žádané originální kabelky. Má v centru Budapešti vlastní butik,“ řekl Bán letos v dubnu s tím, že její výrobky se vyvážejí i do New Yorku.
Společně se zúčastnili pátého benefičního večera Nadačního fondu Jiřího Menzela ve Fantově sále na hlavním nádraží. Podpora umělců a studentů, kterou nadace organizuje, maďarského herce zaujala. „My nic podobného v Maďarsku nemáme. U nás se snaží pomáhat jen herecké odbory. Musím o vaší nadaci doma promluvit,“ uvedl během akce, kterou moderoval Marek Eben.
Venkovský život u Balatonu
Většinu času dnes maďarský herec tráví ve vesnici Alsóörs nedaleko jezera Balaton. Žije tam v ústraní a naplno si užívá penzi. Pro portál film.hu popsal, že žije poměrně uzavřeně a potkává se jen s ptáky nebo občasnými návštěvami přátel.
„Když jsem odešel do důchodu, začal jsem se věnovat půdě. Rýpu se v zemi, sázím, stříkám stromy a prořezávám je,“ přiblížil Bán svůj venkovský život. Na venkově se věnuje také pálení vlastní kořalky.
K herectví se Bán dostal ve čtrnácti letech v rodném Győru, i když původně uvažoval o dráze biochemika. Hrál fotbal za místní klub ETO, středoškolský tělocvikář ho ovšem donutil přejít k házené. O svém dětství mluvil letos v březnu na besedě ve svém bývalém gymnáziu. Vzpomínal například na to, že doma neměli ústřední topení a celá rodina se koupala jen jednou týdně v jedné vodě.
Problémy s policií a oscarová nominace
Do role Otíka si Bána vybral režisér Jiří Menzel, který ho viděl hrát v Praze v divadelním představení. Kvůli maďarskému přízvuku si Bán na vlastní náklady nechal vyrobit speciální zubní protézu. Na place česky neuměl a komunikoval přes tlmočnici. Repliky se učil foneticky z magnetofonové pásky.
Úspěch komedie a její následná nominace na Oscara mu v domovském Maďarsku paradoxně zachránily kariéru. V roce 1982 ho totiž úřady vyhodily z divadla v Győru kvůli podezření z opoziční činnosti. Policie ho později zadržela pod vlivem alkoholu za volantem a nutila ho ke spolupráci.
„Nabídli mi, že mi vrátí řidičský průkaz, když jim na oplátku dodám informace,“ vzpomínal Bán na situaci, kdy odmítl donášet na kolegy. Následovalo zabavení pasu, sledování a snahy povolat ho zpět na vojnu. O nominaci Vesničky na Oscara se dozvěděl se zpožděním, protože se tehdy před úřady skrýval.
Půjčka na cestu do Los Angeles
Nominace americké akademie nakonec Bána politicky rehabilitovala. Získal povolení vycestovat na slavnostní ceremoniál do Los Angeles, úřady mu ale neposkytly žádné valuty. S žádostí o pomoc se tehdy obrátil na režiséra Miklóse Jancsóa. Ten mu ze zásuvky vytáhl balíček bankovek, kde ovšem byla pravá pouze vrchní jednodolarovka a zbytek tvořily papírky vystřižené z novin.
Cestu nakonec vyřešila tisícidolarová půjčka od známého z banky. Bán se domluvil s distribuční společností, že za každou tiskovou konferenci v Americe dostane zaplaceno, a dluh po návratu ihned splatil.
S představitelem řidiče Pávka Mariánem Labudou zůstal Bán v kontaktu i po letech. Osobně se znovu potkali až šestadvacet let po natáčení na festivalu v Košicích, pravidelně si ale volali. V rozhovorech se dorozumívali směsicí němčiny, angličtiny, slovenštiny a maďarštiny.
