Zapomenuté lázně Mšené u Prahy. Secesní perla první republiky s léčivou slatinou psala dějiny českého lázeňství

Jen čtyřicet kilometrů od Prahy leží lázeňský areál, který by mohl klidně konkurovat Karlovým Varům. Lázně Mšené mají historii delší než dvě století, secesní pavilon od architekta Jana Letzela a pramen, který vyléčil svého objevitele. Dnes o nich ale ví jen málokdo.

Příběh Lázní Mšené začal vlastně náhodou. Psal se rok 1790 a správce panství hrabat Kinských František Pavikovský se potýkal s vleklými žaludečními potížemi. Když mu místní hajný podal napít ze zdejšího pramene, Pavikovský se uzdravil tak rychle, že nevěřil vlastním smyslům. Podle historických záznamů nechal vodu poslat k rozboru doktoru Františku Ambroži Reussovi z Bíliny, tehdy nejuznávanějšímu odborníkovi na minerální prameny. Reuss potvrdil její výjimečné léčivé účinky a Pavikovský dostal svolení založit lázně.

První budova, takzvaný Dolní hostinec, dnes známý jako Pavilon Říp, se otevřela v roce 1796. Zahrady doplnila lipová alej a park, který dodnes tvoří srdce celého areálu. Z původního pramene Karlova vznikla později i lázeňská kaple, dnes místo tichého rozjímání a symbol zrodu lázeňské tradice.

Zásadní proměnu zažily Lázně Mšené na počátku 20. století. Nový majitel František Toman svěřil modernizaci mladému architektovi Janu Letzelovi, který se později proslavil návrhem Průmyslového paláce v Hirošimě, známého jako Atomový dóm. Právě Letzel v letech 1905–1906 vytvořil pavilon Dvorana, secesní skvost, který je dnes kulturní památkou.

Uvnitř pavilonu býval taneční sál, restaurace a kavárna. Strop zdobil malíř Viktor Oliva, autor známého Zeleného ďábla z pražské kavárny Slavia. Při rekonstrukci v roce 2012 se podařilo část Olivových maleb znovu objevit a zrestaurovat. Letzel přitom do kamene vyryl větu, která dodnes visí nad vchodem: „Jedna věc hyzdí stavení, že úst jemu dáno není, aby se samo hájilo.“

Lázně tehdy patřily k módním místům první republiky. Do Mšeného se jezdilo na kúry, koncerty i taneční večery. V okolí panoval čilý společenský ruch, a přesto místo nikdy neztratilo poklidnou atmosféru venkova.

Po druhé světové válce byly lázně zestátněny a začleněny pod Lázně Teplice. Mšené tehdy přišly o část samostatnosti i svou původní slávu. Areál postupně chátral a původní lesk se ztrácel. Až po roce 1989 se začala psát nová kapitola. Lázně převzal soukromý vlastník František Och a dnes je vede jeho syn se stejným jménem. Podle dlouholetých klientů se právě tehdy do Mšeného vrátil život i osobní přístup.

Dnes tu návštěvníci najdou sedm historických pavilonů zasazených do parku, více než sto druhů procedur a klid, který se v přeplněných lázeňských městech hledá jen těžko. Léčí se zde hlavně pohybové ústrojí a nervová onemocnění, využívá se místní slatina s vysokým obsahem železa. Kdo chce jen vypnout, může si dát masáž, projít se kolem rybníků nebo posedět v kavárně Dvorana pod vitrážemi Letzelova díla.

Zdroje: autorský text, Msene, Deník