Zpěvačka Yvetta Simonová i ve svých sedmadevadesáti letech neztrácí životní elán a bystrý úsudek. Stále pozorně sleduje dění ve společnosti a nebojí se otevřeně pojmenovat problémy dnešních seniorů. Před rokem se navíc musela naposledy rozloučit se svým dlouholetým pěveckým kolegou Josefem Zímou. S vlastním věkem i ztrátou blízkých přátel se vyrovnává po svém a pomáhá jí v tom především typický černý humor.
Ranní cvičení na koberci
Základem dobré kondice je u ní pravidelný pohyb. Kruhy a hrazdy prodala už v padesáti letech a od té doby cvičí sestavy pilates rovnou na zemi v obýváku. Má zavedený přesný systém kontroly se svou sousedkou, protože z obavy před zloději zamyká byt. Kdyby se ze země po cvičení náhodou nezvedla, sousedka by to díky pravidelnému hlášení velmi brzy zjistila. Samotná údržba zevnějšku vyžaduje podle jejích slov velké úsilí, ale pro práci na jevišti je zkrátka nezbytná.
Zařizování běžných pochůzek v okolí pražské Dejvické třídy zvládá s přehledem a nejraději jezdí obyčejnou tramvají. Cestování taxíky považuje za příliš drahé. Venku nosí nenápadné brýle, aby splynula s davem a měla na procházkách klid. Velkolepé oslavy narozenin ze zásady neplánuje. Považuje to za zbytečné a upozorňuje na riziko pádů, kdy k neštěstí stačí nechtěně zakopnout o pohozený balicí papír. Mnohem větší radost jí udělá nákup kosmetiky nebo pohled na Vltavu.
Obavy z politiky a důchodů
Zpěvačka pozorně sleduje společenské dění a nevynechala ani poslední prezidentské volby. Současná situace starých lidí v ní ale vyvolává obavy. „To, co se děje kolem důchodů, není nic příjemného,“ svěřila se v rozhovoru pro portál České důchody před třemi lety. Valorizace penzí vnímá mimořádně citlivě, staří lidé se podle ní nemohou nijak reálně bránit. Odmítá rozšířenou představu, že senioři už nic nepotřebují. Ufinancovat běžný život bez pomoci rodiny je dnes podle ní složité.
Lék na těžké životní chvíle
Zpívání a kontakt s publikem pro ni vždy znamenaly hlavní životní motor. Práce jí pomáhala překonat ty nejtěžší etapy, včetně kruté reality druhé světové války. S tehdejším všudypřítomným strachem bojovala právě hudbou a návštěvami Národního divadla. Konec života v ní žádnou paniku nevyvolává a obavy ze smrti už dávno neřeší. Doma bez větší pomoci lékařů s nadhledem zvládla i onemocnění koronavirem. Občasné nabídky k vystupování tak s velkou radostí přijímá dodnes.
Černý humor na rozloučenou
Před rokem doprovodila na poslední cestu svého dlouholetého jevištního partnera Josefa Zímu. Do strašnického krematoria dorazila bez kamarádky Pavlíny Filipovské, pro kterou by byl obřad příliš bolestný. Simonová přijela v doprovodu hudebního manažera Pavla Skalického. Ztráta blízkého kolegy ji hluboce zasáhla, smutek ovšem brala po svém. Před ostatními smutečními hosty pronesla typicky černý vtip a prohlásila, že zesnulému ten odchod na druhý břeh vlastně závidí.
