Hrad Houska uprostřed kokořínských lesů působí opuštěně a nedostupně. A právě v tomto období, kdy mlhy halí pískovcové skály, ožívají legendy o bráně do pekel nejsilněji. Zatímco turisté sem míří za tajemnem, moderní historie a architektura nabízejí střízlivější, ačkoliv neméně fascinující pohled. Co z toho, co se o Housce traduje, je skutečný fakt a co jen léty přiživovaný mýtus, který děsí návštěvníky?
Proč hrad Houska postavili?
Při pohledu na mapu i samotnou stavbu narážíme na první podivnosti. Houska skutečně stojí v odlehlé oblasti, kde v době jeho vzniku nebyl žádný strategický důvod ke stavbě. Nevedla tudy obchodní stezka, nebylo co hlídat, a především zde chyběla voda. Původní posádka byla odkázána na dešťovou vodu v cisternách, studna vznikla pravděpodobně až v 16. století. Tato nelogičnost nahrává legendám, že hrad nechrání lidi před vnějším nepřítelem, ale střeží něco uvnitř.
Často se uvádí, že obranný systém hradu, včetně střílen, míří nezvykle na nádvoří. Tato teorie o „obraně naruby“ je lákavá, ale historici architektury ji dnes krotí. To, co laik považuje za důkaz strachu z vnitřního zla, jsou často výsledky pozdějších renesančních úprav. Původní gotický hrad plnil spíše funkci správního centra pro rozsáhlé královské statky a jeho dispozice odpovídala tehdejším zvyklostem. Mýtus o zazdívání oken, aby „to“ nevylétlo ven, je sice působivý, ale reálný základ má spíše ve stavebním vývoji objektu než v démonologii.
Kentaur v kapli a starý vězeň
I když odložíme stranou architektonické dohady, genius loci hradu Houska zůstává znepokojivý. Jádrem všech pověstí je skalní průrva, která se měla nacházet pod hradní kaplí. Podle legendy do ní kdysi spustili odsouzence výměnou za milost. Když ho po chvíli vytáhli, byl šedivý, šílený a o desítky let starší. Tento příběh je sice klasickým folklórním prvkem, který najdeme v různých obměnách u mnoha „strašidelných“ míst, ale Houska má jeden hmatatelný důkaz své podivnosti.
Tím jsou unikátní fresky v hradní kapli, které pocházejí z počátku 14. století. Na stěnách křesťanského svatostánku byste čekali výjevy z Bible, anděly nebo světce. Místo toho zde návštěvník hledí na postavu levoruké lučištnice, která je ve skutečnosti kentaurem. V kontextu středověké symboliky, kde levá strana patřila zlu a kentaur byl pohanským symbolem neřesti, jde o naprostou anomálii. Právě toto výtvarné dílo je reálným, hmatatelným tajemstvím, které odborníkům dodnes nedá spát, a nepotřebuje k tomu ani báchorky o čertech.
Nacisté, knihy a konspirační teorie
Temná aura místa přitáhla během druhé světové války pozornost nacistického Německa. Přítomnost jednotek SS na hradě je historicky ověřeným faktem, který dodnes dráždí fantazii hledačů záhad. Dlouhá léta se tradovalo, že zde nacisté prováděli děsivé genetické pokusy v rámci programu Lebensborn nebo se pomocí okultních rituálů snažili získat zbraně z jiných dimenzí. Realita odhalená v archivech je však prozaičtější, byť stále temná.
Wehrmacht a SS hrad využívaly především jako bezpečný depozitář. V odlehlých lesích, daleko od spojeneckého bombardování, zde skladovali tisíce svazků zednářské a židovské literatury, kterou zabavili po celé Evropě. Archivy RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad) potvrzují, že Houska byla obřím skladištěm myšlenek, které chtěla Třetí říše analyzovat nebo zničit. Důkazy o „látce X“ nebo křížení lidí s vlky, o kterých se často píše na konspiračních webech, historici nikdy nenašli. Spadají tak spíše do kategorie moderních mýtů.
Kroky, které nikomu nepatří
Ať už věda vyvrátí jakoukoliv legendu, osobní zkušenost je nepřenositelná. I dnes, kdy máme na všechno racionální vysvětlení, se na Housce dějí věci, které nelze snadno odbýt mávnutím ruky. Fenomén mrtvých ptáků, kteří bez zjevné příčiny padají na nádvoří, nebo nevysvětlitelné poruchy elektroniky a aut v blízkosti hradu, popisují návštěvníci opakovaně.
Své o tom ví i dlouholetý kastelán Miroslav Konopásek. Ten se netají tím, že hrad má vlastní hlavu a noci zde nejsou pro bázlivé povahy. Jeho svědectví není snahou o senzaci, ale popisem reality všedního dne na tomto místě.
„Opravdu se stává, že se samo od sebe někde rozsvítí nebo zhasne. Slyšíte kroky, ačkoli na hradě nikdo není,“ uvedl kastelán Miroslav Konopásek pro iDNES.cz. Právě tato kombinace střízlivých historických faktů a nevysvětlitelných osobních prožitků dělá z Housky místo, které i přes demytizaci nepřestává fascinovat. Možná tam dole není peklo, ale rozhodně tam není prázdno.
.jpg){kind=link}
