Agenti StB jako falešní Američané nalévali na Šumavě uprchlíkům whisky. Ti pak místo Západu končili ve vězení

Mezi lety 1948 a 1951 rozehrála Státní bezpečnost v šumavských lesích divadlo, které pro stovky lidí skončilo v celách tehdejších věznic. Operace s krycím názvem Kámen využívala touhu po svobodě k získání informací o protikomunistickém odboji. Uprchlíci věřili, že překročili demarkační linii, přestože se stále nacházeli na území Československa. StB zde budovala kulisy amerických úřadoven a falešné hraniční kameny.

Státní bezpečnost vybrala pro své záměry odlehlé úseky pohraničí, kde terén dovoloval snadnou manipulaci s orientačními body. Referenti ministerstva vnitra v těchto místech vztyčili falešné hraniční sloupy a cedule v angličtině, které měly v prchajících lidech vyvolat falešný pocit bezpečí.

Cesta k domnělé svobodě pak končila v narychlo upravených chalupách, které uvnitř zdobily vlajky Spojených států a portréty prezidenta Harryho Trumana. Příslušníci StB se oblékli do uniforem americké armády a mluvili lámanou češtinou, aby vzbudili dojem spojeneckých důstojníků, což v kombinaci s prostředím fungovalo bezchybně.

Atmosféra v těchto improvizovaných úřadovnách působila na vyčerpané uprchlíky jako očistná lázeň. Falešní Američané jim nabízeli cigarety značky Camel nebo sklenku alkoholu, což v kontextu poválečného nedostatku fungovalo jako spolehlivý uvolňovač jazyka. Lidé v euforii z domnělého úspěchu ochotně vyplňovali připravené dotazníky a popisovali své sítě kontaktů, jména převaděčů i úkryty zbraní. Tajná policie takto sbírala kompromitující materiály bez nutnosti používat fyzické násilí přímo v terénu.

Právě tato psychologická manipulace dělala z operace Kámen efektivní nástroj k likvidaci opozice. Mnozí zatčení se o podvodu dozvěděli až po několika dnech, kdy je po údajném převozu hlouběji do americké zóny předali československým orgánům. Celý proces působil jako administrativní předání emigrantů, což oběti utvrzovalo v přesvědčení, že je západní spojenci prostě zradili. Tato metoda zasévala hlubokou nedůvěru k exilovým strukturám i mezi těmi, kteří vězení nakonec přežili.

Detailní příprava akce zahrnovala i výrobu falešných razítek a úředních tiskopisů, které měly odpovídat standardům americké okupační správy v Německu. Výstavba těchto objektů probíhala v naprostém utajení, často za asistence prověřených dělníků, kteří netušili skutečný účel stavby. Celá operace stála na schopnosti StB simulovat realitu za hranicí, o které měli obyvatelé vnitrozemí v té době jen mlhavé představy. Právě tato informační izolace umožnila, aby se podvod opakoval v různých lokalitách po dobu 3 let.

Zneužívání lidské naděje se nakonec stalo riskantním i pro samotné organizátory, protože hrozilo prozrazení skutečným americkým hlídkám operujícím na druhé straně. Do akce Kámen se zapletli také někteří místní obyvatelé, kteří nevědomky sloužili jako volavky nebo dodavatelé proviantu pro falešné celnice. Po roce 1951 tato forma provokace ustoupila do pozadí a Státní bezpečnost přešla k přímější ostraze hranic s ostnatým drátem.

Dnešní pohled na operaci Kámen často naráží na obtížnou identifikaci všech obětí, protože evidence byla vedena chaoticky nebo záměrně ničena. Přesto historici odhadují, že pastí prošly desítky skupin, které hledaly cestu ven z totalitního sevření. Tato kapitola československých dějin ilustruje snadnost ohýbání reality, když má jedna strana v rukou absolutní moc nad informacemi a pohybem. Podobné principy klamu se v různých mutacích objevují v metodách tajných služeb po celém světě dodnes.