Píše se rok 1962. Do ledové propasti ve francouzských Alpách sestupuje třiadvacetiletý mladík. Vypadá to jako šílenství nebo pokus o sebevraždu. Plánuje tam zůstat týdny. Úplně sám. V temnotě, mrazu a bez jakéhokoli kontaktu s povrchem. Když se po dvou měsících vypotácí zpět na denní světlo, musí mít tmavé brýle a jeho mysl je roztříštěná.
Michel Siffre původně hledal jen geologická data o ledovci. Místo toho ale omylem objevil něco, co navždy změnilo medicínu a biologii. Zjistil, že v lidském těle tikají hodiny, které nepotřebují Slunce.
Ledové peklo pod zemí
Michel Siffre byl geolog, který chtěl původně strávit v podzemí jen patnáct dní a zkoumat pohyby ledovce Scarasson. Brzy mu ale došlo, že za dva týdny nic nezjistí. Rozhodl se proto pro radikální krok. Zůstane tam dva měsíce. Podmínky, které si dobrovolně zvolil, by dnes žádná etická komise nepovolila. Teplota se pohybovala pod bodem mrazu a vlhkost vzduchu dosahovala 98 procent.
Jeho tábor byl jen malý stan s mizerným vybavením. Nohy měl neustále mokré a jeho tělesná teplota klesla až na nebezpečných 34 stupňů Celsia. To nejdůležitější se ale odehrávalo v jeho hlavě. Siffre se rozhodl odstranit ze svého života čas. „Rozhodl jsem se žít jako zvíře, bez hodinek, ve tmě, aniž bych věděl, kolik je hodin,“ řekl Siffre v rozhovoru pro Cabinet Magazine. Netušil, zda je den nebo noc. Jedl, když měl hlad. Spal, když byl unavený.
Tento experiment měl ale svá pevná pravidla. Na povrchu hlídal tým kolegů, kterým Siffre telefonoval vždy, když se probudil, když jedl a než šel spát. Oni ale měli přísný zákaz mu sdělit, kolik je hodin. Byl to dokonalý test lidské odolnosti. Sám Siffre se později popsal jako „napůl šílená, rozklížená loutka“.
Když se pět minut protáhne
Pobyt v absolutní tmě a izolaci začal s jeho mozkem dělat zvláštní věci. Během každého telefonátu na povrch prováděl jednoduchý test. Měl počítat od jedné do sto dvaceti, přičemž každé číslo mělo odpovídat jedné sekundě. Výsledek byl šokující. Napočítat do sto dvaceti mu trvalo celých pět minut. Jeho vnímání času se dramaticky zpomalilo. Pět reálných minut prožíval, jako by to byly jen dvě minuty.
Největší šok přišel v momentě, kdy experiment končil. Siffre sestoupil do jeskyně 16. července a plánoval vylézt 14. září. Když mu kolegové z povrchu oznámili, že nadešel den konce, nevěřil jim. Myslel si, že je teprve 20. srpna. Jeho vnitřní hodiny se zpozdily o celých pětadvacet dní. Věřil, že má před sebou ještě měsíc samoty. „Můj psychologický čas se zkomprimoval faktorem dva,“ popsal tento jev geolog. Bez střídání světla a tmy paměť přestala ukotvovat události v čase. Pro Siffreho to byl jeden dlouhý, nekonečný den.
Tímto zjištěním nevědomky založil obor chronobiologie. Do té doby vědci tušili, že vnitřní hodiny mají například krysy, ale u lidí to nebylo potvrzené. Siffreho tělo si v izolaci vytvořilo vlastní cyklus. Jeho den už neměl 24 hodin, ale pravidelně se prodlužoval na 24 a půl hodiny. To byl ale teprve začátek.
Osmačtyřicetihodinový den
V roce 1972, o deset let později, se Siffre vrátil pod zem znovu. Tentokrát do jeskyně v Texasu, kde strávil přes půl roku. Chtěl zjistit, jestli stárnutí ovlivňuje vnímání času. Výsledky byly ještě divočejší než poprvé. Jeho tělo přešlo na cyklus, který trval 48 hodin.
„Byl jsem třicet šest hodin v kuse vzhůru a pak jsem dvanáct hodin spal,“ vysvětlil Siffre pro Cabinet Magazine. Zvláštní na tom bylo, že on sám rozdíl nepoznal. Nemohl rozlišit mezi dnem, který trval běžných 24 hodin, a tím, který se protáhl na dvojnásobek. Pro jeho vědomí to byly identické úseky. Tento objev okamžitě přitáhl pozornost armády. Byla studená válka a generálové chtěli vědět, jak udržet vojáky nebo námořníky v ponorkách co nejdéle v bdělém stavu.
Siffreho experimenty byly riskantní a mnozí vědci ho tehdy považovali za blázna. Jeho následovníci v jeskyních často trpěli stavy, kdy spali i 33 hodin v kuse, až si tým na povrchu myslel, že jsou mrtví. Přesto tento francouzský dobrodruh položil základy pro pochopení spánkových cyklů, jet lagu i toho, jak naše tělo funguje, když mu vezmeme hodinky.
