Letos uplyne přesně čtyřicet let od chvíle, kdy zpěvák Dalibor Janda poprvé ovládl anketu Zlatý slavík. Obrovský skok v popularitě mu tehdy přinesl slávu a dříve naprosto nepředstavitelné peníze. Z obyčejného zámečníka se ze dne na den stala hvězda plnící obří sportovní haly. Přechod do světa velkého showbyznysu s sebou však nesl i stinné stránky v podobě konfliktů s tehdejšími úřady.
Z chudého dělníka králem hudebních žebříčků
Ještě v roce 1983 figuroval Janda v tehdejší anketě popularity československých zpěváků až na padesátém místě. Slavnější kolegové ho na chodbách často ani nepozdravili a prakticky nikdo ho tehdy nebral vážně. O pouhé dva roky později už obsadil druhou příčku a následně celou soutěž hned třikrát za sebou suverénně vyhrál. Získání vytouženého prvního místa znamenalo porážku do té doby nedotknutelného Karla Gotta.
„Když jsem získal Zlatého slavíka, měl jsem samozřejmě obrovskou radost, na druhou stranu jsem cítil ohromnou zodpovědnost,“ svěřil se hudebník. Všichni zpěváci toužili Gotta porazit a jemu se to podařilo celkem čtyřikrát. Třikrát anketu vyhrál a jednou skončil druhý těsně před třetím Gottem.
Sesazený idol snášel porážky podle všeho velmi těžce. Vítězové hlavních kategorií tehdy běžně vyráželi na společné oslavné turné po velkých městech Československa, Gott se však ze společných koncertů s Peterem Nagym a Mirem Žbirkou pokaždé omluvil s odkazem na pracovní povinnosti v Západním Německu.
Statisícové prodeje desek a mizerné honoráře
Vydání debutového alba Hurikán v roce 1986 přineslo Jandovi doslova finanční šok. Jako zaměstnanec v podniku Sigma Hranice pobíral pravidelný měsíční plat 1700 korun a po večerech objížděl tancovačky. Z každé prodané desky v hodnotě padesáti korun mu následně na účet putovalo zhruba čtyři a půl koruny. Jen samotného Hurikánu si lidé koupili tři sta šedesát tisíc kusů. Další peníze plynuly z devítiprocentního autorského podílu na hudbu, o který se dělil s textařem.
„Byl jsem z toho úplně vyřízený, protože ty nuly jsem ani neuměl spočítat. Byl jsem z toho paf a nemohl jsem kvůli tomu v noci spát,“ popsal své tehdejší pocity. Zcela odlišná situace panovala u živých vystoupení, protože honoráře za koncerty byly naopak mizivé. Kapela běžně vyprodala pražskou sportovní halu pro patnáct tisíc lidí odpoledne i večer. Za každý z těchto velkolepých koncertů hudebníci inkasovali pouhých šest set korun. Dnes si za podobné koncerty interpret vydělá miliony korun.
Zpěvák s úsměvem uvažuje nad tím, jestli by tehdy například Michael Jackson uspořádal velký koncert za dvacet dolarů. Větší příjmy než samotné vstupné jim tehdy generoval prodej plakátů a fotografií přímo na místech koncertů. Z těchto vedlejších zisků muzikanti následně financovali nákup kvalitnější aparatury.
Na vystoupení se celá skupina přesouvala v obyčejných žigulících, jelikož do jiných osobních aut se tehdy nevešly hudební nástroje. Veřejnost přitom žila v přesvědčení, že interpreti mají doma zaparkované luxusní mercedesy a starými vozy jezdí jen na oko.
Zájem úředníků o tučné bankovní konto
Vysoké částky na vkladních knížkách brzy přilákaly nevyžádanou pozornost zástupců tehdejšího režimu. Stát si přitom z každé prodané padesátikorunové desky bral pro sebe plných čtyřicet korun. Členové ústředního výboru nakonec poslali Jandovi oficiální dopis s požadavkem, aby polovinu svých vydělaných peněz dobrovolně věnoval státní pokladně.
Zpěvák tento tlak ustál a urychleně si najal právního zástupce. V odpovědi úřadům argumentoval nutností investovat získané finance do dalšího hudebního rozvoje, vlastního vzdělávání a budování profesionálního nahrávacího studia. Celý napjatý spor následně definitivně a s úsměvem vyřešil pád režimu na konci roku 1989.
Nevydaná kniha a střežené vzpomínky
Ve světě showbyznysu se Janda pohybuje už více než čtyřicet let a za tu dobu nasbíral obrovské množství historek o svých slavných kolezích. Známí ho neustále přemlouvají k sepsání vzpomínkové knihy plné pikantností z oboru. On sám podobné plány vytrvale odmítá a stejný názor na věc sdílí i jeho dcera Jiřina Anna. Obává se případného poškození pověsti svých dlouholetých přátel a raději volí mlčení.
„Kdyby to všichni ti muzikanti dali na papír, ještě bychom se hodně divili. Bude lepší, když to zůstane mezi těmi, co to zažili,“ říká pobaveně Jandova dcera. Zpěvák zdůrazňuje prostý fakt, že spousta aktérů těchto divokých příběhů z hudební branže stále žije. Nechce čelit obviněním z parazitování na cizí slávě nebo zbytečně potápět lidi ze svého okolí. Své vzpomínky na minulé časy si proto raději pečlivě střeží pouze pro sebe.
