Vyprávělo se o ní v Polsku, Rumunsku, Rusku, Bělorusku, na Ukrajině, v Maďarsku, Řecku, Mongolsku, ale i u nás. Hlavně tedy v 60. a 70. letech minulého století za tehdejšího režimu. Černý vůz GAZ-21 nebo GAZ-24, lidově řečeno Černá Volha byla autem, které údajně unášelo děti a vraždilo lidi. Za volantem pak měl být kdokoli od tajné policie přes ruskou mafii až po Satana.
Orgány represí
Celá historka, tzv. urban legend neboli městská legenda, se nejspíš zrodila z pravdivé skutečnosti. Tedy z faktu, že právě Volhu používaly orgány NKVD a dalších institucí v letech masových represí. Model vozu byl navíc z důvodů finančních úspor k dispozici jen v černé barvě.
Od reality k báchorkám
Spojte si černé auto s lidmi, kteří v režimu mohou prakticky cokoli, a zkazky jsou na světě. Posádka černé Volhy dle pověstí lidi unášela či rovnou zabíjela. Měla tak mimo jiné získávat i krev nebo orgány pro bohaté klienty ze Západu. Stejně tak měli jejích služeb využívat Arabové postižení leukémií. Další variantou byl obchod s orgány, což je historika spojená hlavně s KGB.
Jak uvádí Enigma Plus – a vůbec to nepřekvapí – bylo auto kolikrát kresleno s ďábelskými rohy místo zpětných zrcátek a dalšími pekelnými prvky. Nikdo samozřejmě nikdy její řádění přímo nezažil, ale prakticky všichni „znali někoho, jehož kamarádovi se to stalo“.
Boží čas
Auto mělo zastavit u osamělého chodce, řidič se pak zeptal na přesný čas. Když lidé normálně odpověděli, byli ztraceni. Dle jedné verze legendy ale právě v tomto vězel způsob obrany. Kdykoli se řidič zeptal: „Kolik je hodin?“ musel tázaný odvětit: „Je Boží čas.“ Na to Volha rychle zmizela ve tmě.
Kamarád mého kamaráda
Nepřímá zkušenost a informovanost je typickým znakem tohoto souboru historek, tedy tzv. městských legend. U nás se jednalo hlavně o jehly v sedačkách kinosálů, žiletkách v tobogánu a další nástrahy velkoměsta. Nikdy nebylo možné najít člověka, který by takovou věc zažil na vlastní kůži.
Veškeré informace se zakládaly na tom, že „to kamarád slyšel od svého strýce“, a podobně zprostředkovaných vyprávěních. Šlo vlastně o prvotní verze řetězových mailů. Posluchač měl uvěřit, že slyší pravdivý příběh, vzít ho jako varování před rizikem a vyprávět dál.
Lucie Bílá v plavkách z dovolené posílá úsměv i pozvánku na novou píseň
Černá sanitka
V našich končinách ožily městské legendy vlastním způsobem. Etnolog Petr Janeček totiž napsal v roce 2012 knihu Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Jde o první díl série a současně sbírku asi 136 příběhů tohoto typu sebraných napříč celou republikou.
„Městské legendy jsou moderní formou pověstí. Jsou to smyšlené příběhy, které si lidé vyprávějí jako pravdivé, tedy že se skutečně staly v konkrétním čase a místě. Často někomu, koho vypravěč i posluchač skoro osobně znají, ovšem posunuté o jednu osobu. Třeba kamarádovi kamaráda, což městským legendám dodává zdání důvěryhodnosti. Tyhle příběhy kolují v různých obměnách po celém světě.” prozradil Janeček loni v rozhovoru pro iDNES.
Skutečný základ
Ne, nebudeme vám tvrdit, že v sedačce tramvaje najdete určitě stříkačku se vzkazem. Hrozba HIV se sice opravdu odehrála, jen to bylo v červenci 1990 v australském vězení v Long Bay. Tam byl HIV pozitivním vězněm Grahamem Farlowem napaden dozorce Jeffrey Pierce. Ojedinělá událost pak už žila vlastním životem.
Inspirace pro Volhu
Městské legendy tedy mívají reálný základ, událost se akorát odehrála v naprosto specifických podmínkách a šlo o jeden případ, který se následně jednoduše „rozkecal“. Abychom se vrátili na začátek, i pověstná Černá Volha má reálný podklad.
Inspirací byla nejspíš série zmizení dětí v Polsku, k němuž došlo v 50. letech 20. století. Vznikla fáma, že za to mohou Židé mstící se za pogromy v Kielcích. Mizely další děti včetně potomků politicky činných lidí. A svědci vždy tvrdili, že viděli Volhu černé barvy…
Co nás na tom pořád tak děsí?
Možná je to tím, že i když máme internet v kapse a každé tvrzení si můžeme během vteřiny ověřit, stejně nás pořád přitahují příběhy, které zní příliš bizarně na to, aby byly pravdivé – a právě proto jim tak rádi věříme. Černá Volha, černá sanitka, injekční stříkačky v sedačkách – moderní mýty fungují jako viry. Mění se, přizpůsobují, ale přežívají.
V době, kdy dezinformace cestují rychleji než pravda a kdy si leckdo upravuje realitu podle vlastního gusta, je o to snazší podlehnout iluzi, že „na tom něco bude“. Zvlášť když se to prý stalo „kamarádovi kamaráda“.
A tak i legendy, které vznikly za socialismu, žijí dál. Jen místo Volhy může dnes zastavit černá dodávka s neoznačenými SPZ, a místo orgánů jde třeba o obchod s daty. Strach se mění, ale princip zůstává.
Jak si po čtyřicítce říct o vyšší plat: připravte si argumenty, správné načasování i plán B
Zdroje: NasRegion, DatabazeKnih, EnigmaPlus, ciekawostkihistoryczne
