Televizní diváci se od nového roku každou neděli ráno vrací do roku 1939. Seriál Zlatá labuť znovu otevřel své brány a nahradil ve vysílání Život na zámku. Ačkoliv se děj tváří jako ryze česká prvorepubliková idyla, realita v zákulisí byla jiná. Kostýmy musely cestovat přes oceán, na zdech visely poklady v hodnotě stovek milionů a filmaři bojovali s tetováním i historickými šťouraly.
Oblečení ze zámoří
Při pohledu na nablýskané výlohy a elegantní róby by málokoho napadlo, že většina oblečení, které herečky v seriálu oblékají, nepochází z Evropy, ale z USA. Důvod je ryze pragmatický a souvisí s fyzickou konstitucí tehdejší populace. Zatímco Evropa byla vyčerpaná válkou a přídělovým systémem, což se projevilo na drobnějších postavách žen, Amerika taková omezení neměla. Dnešní herečky jsou výrazně vyšší a zdravěji rostlé než jejich prababičky, proto by se do původních českých šatů z 30. a 40. let jednoduše nevešly.
Kostýmní výtvarnice Michaela Horáčková Hořejší tak musela sáhnout do svých zásob ze zámoří. „Každý rok jezdím na týden do New Yorku, kde je celá ulice obchodů s vintage módou, úplný ráj,“ uvedla pro iDNES.cz s tím, že v Americe se dá sehnat spousta věcí z meziválečného období. Díky tomu mohly herečky oblékat originální dobové kousky, které odpovídají dnešním konfekčním velikostem.
Galerie za půl miliardy v kanceláři
Pokud by se Zlatá labuť točila se skutečnými rekvizitami, rozpočet by pravděpodobně položil i ty největší produkční společnosti. Pozornému divákovi možná neuniklo, co visí na stěnách v kancelářích rodiny Kučerů. Nejde totiž o náhodné dekorace z fundusu, nýbrž o pečlivě vybraná díla avantgardních mistrů. V kanceláři Petra Kučery visí reprodukce obrazu Harmonikář od Josefa Čapka nebo Z mého deníku od Jindřicha Štýrského.
Ceny originálů těchto děl se dnes pohybují v astronomických výšinách. „Obrazy jsou zvolené fantasticky. Velice citlivě a do různých prostorů tak, aby tam dobře fungovaly. Je mi velice sympatické, že to odráží moderní kulturu tehdejšího Československého státu,“ řekl pro Blesk.cz historik umění Milan Dospěl. Jen reprodukce obrazu od Vasilije Kandinského, která se v seriálu objevuje, má v originále hodnotu až půl miliardy korun. Filmaři tato díla vytvořili digitální úpravou a tiskem, následně je lakovali a patinovali, aby na kameře vypadala jako olejomalby.
Boj s tetováním a historická policie
Největším nepřítelem filmařů nebyl nedostatek dobových líčidel, ale moderní tetování herců. Pokud nešlo skrýt pod oblečení, muselo nastoupit speciální maskování, které zabralo i hodinu času. Další výzvou byly vlasy. Ženy v té době nenosily dlouhé rozpuštěné hřívy, ale kratší, pracně natáčené účesy. Maskérna tak jela v režimu nonstop natáčení vlasů na vodovou, aby účesy vydržely i dvanáctihodinové směny na place.
Tvůrci se museli vypořádat i s kritikou detailistů, kteří hlídali každou historickou nepřesnost. Scenárista Jan Coufal přiznal, že se ozval expert, kterému vadila šňůra u telefonu, jež se začala vyrábět až o tři roky později. Tvůrci však od začátku upozorňovali, že netočí dokument. I proto herci nemluví archaickou češtinou filmů pro pamětníky. „Kdybychom chtěli úzkostlivě dodržet dobový jazyk a herci by mluvili jako Oldřich Nový a Adina Mandlová, znělo by to archaicky. Bylo by to k neukoukání,“ vysvětlil Coufal pro iDNES.cz.
Labuť znovu roztahuje křídla
Seriál se nyní poprvé podíval na obrazovky TV Nova, a to v čase, který dlouhá léta patřil jiným rodinným ságám. Každé nedělní ráno nyní nahradil reprízy Života na zámku. Diváci si tak mohou znovu připomenout příběh Báry Veselé a osudy zaměstnanců obchodního domu, který sice nikdy nestál, ale svou atmosférou dokázal předčit i realitu. Funkcionalistické kulisy postavené v pražských Kbelích sice nejsou věrnou kopií Bílé labutě, ta byla pro kameru příliš bílá a studená, ale možná právě díky barevnějšímu stylu art deco si seriál získal takovou oblibu.
Zajímavosti a perličky z natáčení dalších českých i zahraničních filmů či seriálů si můžete přečíst ZDE.
