Filmový svět se loučí s mužem, který dokázal dát tvář i těm nejhorším padouchům. Mario Adorf zemřel ve svém pařížském bytě ve věku pětadevadesáti let po krátké nemoci. Většina českých diváků ho má navždy spojeného s postavou chladnokrevného Santera ze slavných mayovek. Za drsnou slupkou filmových záporáků se ale skrýval přemýšlivý intelektuál s kořeny napříč celou Evropou.
Tvář, kterou si zapamatujete
Dětství strávil po boku své maminky, německé zdravotní sestry. Jeho italský otec, povoláním chirurg, žil s jinou rodinou a na výchově syna se nepodílel. Mladý Adorf tak vyrůstal s matkou samoživitelkou v německém regionu Eifel. Původně zamířil na studia kriminologie, brzy ho ale naplno zlákalo divadlo a získal pevné angažmá v souboru Münchner Kammerspiele.
Před kamerou se poprvé mihl v polovině padesátých let ve válečném snímku Jednotka 08/15. Opravdový zvrat přišel v roce 1957, kdy precizně zahrál masového vraha v kriminálním dramatu Noc, ve které přišel ďábel. Právě tato role přesně určila typologii jeho dalších postav. „Když čtu scénáře, role padouchů mě vždy zaujme,“ přiznal kdysi pro média a dodal, že špatným lidem rád propůjčuje svou tvář i tělo.
Nejslavnější padouch Divokého západu
Rok 1963 ho zapsal do dějin kinematografie o poznání výrazněji. Coby cynický Frederick Santer ve filmu Vinnetou nekompromisně zastřelil náčelníka Inču-čunu, krásnou Nšo-či a učitele Klekí-petru. Českému publiku jeho chladný výraz perfektně dokreslil přesný dabing Josefa Větrovce. Role charismatického padoucha ho okamžitě vynesla mezi velmi žádané tváře nastupujících spaghetti westernů.
Pracovní nabídky ho v šedesátých letech zavedly do Itálie a tato slunná země se stala jeho novým domovem. Objevil se v řadě drsných mafiánských snímků a stál před kamerou po boku renomovaných evropských režisérů. Zkusil štěstí i za oceánem ve westernu Major Dundee, hollywoodští tvůrci ale jeho scény ve střižně téměř celé odstranili. Evropa mu nicméně nabídla štědrou náhradu v desítkách silných televizních i filmových charakterů.
Oscary a životní moudrost
Zásadní herecké příležitosti přicházely v dalších letech především z Německa. Zazářil ve filmu Lola pod vedením režiséra Rainera Wernera Fassbindera nebo ztvárnil komisaře Beizmenna v dramatu Ztracená čest Kateřiny Blumové. Obrovský úspěch mu přinesla propracovaná adaptace románu Güntera Grasse Plechový bubínek. Zahrál si otce hlavního hrdiny Oskara a snímek si odnesl prestižního Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Po večerech se herec věnoval psaní autobiografických knih a úspěšně zpíval šansony. Netajil se mimořádně zajímavým postojem ke svému kosmopolitnímu původu. „Trochu se bráním snadnosti, s jakou lidé mluví o Evropanech,“ vysvětloval s poukazem na fakt, že on sám se narodil ve Švýcarsku, vyrůstal v Německu a žil s francouzskou manželkou. Měl velmi jasné názory na směřování společnosti a pevně věřil, že většinová kultura by se měla přizpůsobovat nově příchozím cizincům.
Klidný odchod po naplněném životě
Před filmovou kameru se naposledy postavil v roce 2021 jako devadesátník v boxerském dramatu Real Fight. Dny na sklonku života trávil už jen po boku své druhé manželky Monique. S francouzskou partnerkou se oženil v polovině osmdesátých let a spokojený pár dlouhé roky střídal adresy v Mnichově, Paříži a prosluněném Saint Tropez.
Jeho první ženou byla herečka Lis Verhoeven, s níž měl dceru Stellu. Ta se zcela přirozeně vydala ve stopách svých rodičů k herecké profesi a rodinu později obohatila o vnuka Juliuse. Zpráva o hercově skonu přišla prostřednictvím jeho manažera Michaela Starka ve středu 8. dubna. Umělec se na svou poslední cestu vydal po krátké nemoci v klidu svého pařížského bytu.
