Lidstvo se často strachuje o svou nejbližší budoucnost a řeší problémy příštích dekád. Skutečné výzvy ale přicházejí v řádu tisíciletí a milionů let, kdy se tvář planety Země změní k nepoznání. Pokud byste nasedli do stroje času a vystoupili za miliardu let, našli byste jen neobyvatelnou pustinu, vypařené oceány a jeden superkontinet.
Mizející vodopády
První zastávka se zásadní změnou na naší cestě do budoucnosti by nás čekala poměrně brzy. Podle výpočtů klimatologů Andrého Bergera a Marie-France Loutre, zveřejněných v prestižním časopise Science, by současné teplé období mělo trvat ještě cca 50 tisíc let. Poté však astronomické cykly neúprosně spustí novou dobu ledovou.
Do té doby zmizí i jeden z největších přírodních úkazů Severní Ameriky. Geologické modely, na které odkazuje například Státní muzeum v New Yorku, ukazují, že eroze posune Niagarské vodopády zpět až k Erijskému jezeru, čímž jako vodopád fakticky přestanou existovat. A jiná bude i délka dne, vlivem slapových sil se rotace Země zpomalí natolik, že se náš den v tomto bodě prodlouží o celou jednu sekundu.
Hrozba z vesmíru
Ještě děsivější hrozba však přichází z vesmíru. Statistiky Centra pro studium blízkozemních objektů při NASA (CNEOS) jsou neúprosné. Země se s asteroidem o průměru jednoho kilometru střetává v průměru každých 600 000 let. Takový náraz by podle modelů způsobil globální požáry a vynesl do atmosféry tolik prachu, že by vzduch byl pro většinu organismů nedýchatelný.
Klid ale nebude ani pod našima nohama. Americká geologická služba (USGS) upozorňuje, že v horizontu milionu let pravděpodobně dojde k další erupci supervulkánu o síle, jakou svět zažil při výbuchu sopky Toba. Ta by do atmosféry vychrlila 3 200 kubických kilometrů popela. Pro lepší představu, jak uvádí vizualizace National Geographic, jde o objem materiálu, který by dokázal zasypat až 75 % celého Grand Canyonu.
Geologický tanec kontinentů
Povrch naší planety nezůstane statický a kontinenty se dají do pohybu. Za 10 milionů let se velká část východní Afriky oddělí a vytvoří novou oceánskou pánev. Pohyb litosférických desek bude pokračovat a zcela překreslí mapu světa. Za 50 milionů let se Afrika srazí s Eurasií, čímž uzavře Středozemní moře, a mezi těmito dvěma pevninami vznikne nové pohoří. Toto pohoří může zahrnovat horu vyšší než Mount Everest.
Změny se dotknou i dalších částí světa. Za 60 milionů let Kanadské a Americké Skalnaté hory zcela erodují. Za 250 milionů let se všechny zemské kontinenty spojí dohromady jako Pangea, jen tentokrát se to bude jmenovat Pangea Ultima. Tato nová superkontinentální formace však nevydrží věčně. Za 400 až 500 milionů let se Pangea Ultima opět rozdělí. Mezitím se odehrají dramata i na obloze. V té době už bude Měsíc tak daleko od Země, že úplná zatmění Slunce již nebudou možná.
Konec modré planety
Definitivní konečná pro život, jak ho známe, nastane zhruba za miliardu let. Fyzikální modely jsou neúprosné, Slunce v té době nabere na síle a jeho svítivost vzroste o desetinu. To zní jako málo, ale pro Zemi to znamená rozsudek smrti. Extrémní horko naruší základní fungování planety. Podle některých teorií se vypařením oceánů ztratí voda, která dnes funguje jako „mazivo“ pro zemské desky. Výsledek? Celý systém deskové tektoniky se může úplně zadřít a zastavit.
Peklo ale začne mnohem dřív. Už za 800 milionů let spustí agresivní sluneční záření a rychlé zvětrávání hornin reakci, která z atmosféry doslova vysaje oxid uhličitý. Studie Caldeiry a Kastinga varuje, že hladina CO2 spadne tak nízko, že rostliny už nebudou schopné fotosyntézy. A rovnice je jednoduchá, bez rostlin zmizí kyslík i ochranná ozonová vrstva. Většina života na souši se tak v podstatě udusí a spálí.
V samém finále, za onu miliardu let, bude na povrchu průměrně 47 °C. Atmosféra se promění v takzvaný „vlhký skleník“. To není místo pro pěstování zeleniny, ale stav, kdy horká pára stoupá vysoko do stratosféry a nenávratně uniká do černého vesmíru. Oceány se doslova vyvaří. Z modré planety zbyde vyprahlý kus skály, kde v posledních loužích na pólech přežívají jen ty nejodolnější mikroorganismy.
Naděje v technickém pokroku
Jedinou šancí pro lidstvo je technologický únik a expanze do vesmíru. Pokud chceme přežít, musíme se stát civilizací vyššího typu. Podle renomovaného teoretického fyzika Michio Kaku rozhodne příštích 100 let vědy o tom, zda zahyneme, nebo budeme prosperovat, jak uvádí web Futurism. Michio Kaku věří, že se lidstvo může posunout na vyšší úroveň. „Kaku se kloní k názoru, že když vezmeme v úvahu všechny okolnosti, dosáhneme Typu I za 100 – 200 let,“ píše se v analýze Kardašovovy škály.
Civilizace typu I je označení pro druhy, které byly schopny využít veškerou energii planety, shromažďovat ji a ukládat ji k uspokojení energetických nároků rostoucí populace. To by znamenalo mít kontrolu nad všemi přírodními silami. Lidské bytosti by mohly ovládat sopky, počasí a dokonce i zemětřesení.
V roce 2 miliony našeho letopočtu bude mít lidstvo, pokud přežije, pravděpodobně osady po celé sluneční soustavě. To také znamená, že pokud populace na různých planetách zůstaly oddělené, lidé se mohli vyvinout v jiné druhy přizpůsobené svému specifickému světu. Návštěvník z naší doby by tak v daleké budoucnosti možná nepotkal nikoho, kdo by se mu podobal.
