Oceány zabírají přes sedmdesát procent povrchu Země a fungují jako naše klimatizace. Kdyby tahle voda zmizela, následky by byly fatální. A okamžité. Tento katastrofický scénář jako z Hollywoodu, však skrývá tvrdá data, která říkají, že jsme křehčí, než si myslíme. Stačilo by pár dní a z naší planety by se stala vyprahlá pustina. Přežití by bylo nemožné. Jakmile se totiž zastaví koloběh vody, končíme.
Globální termostat mimo provoz
Oceány fungují jako gigantická klimatizace naší planety. Pohlcují sluneční záření a pomocí proudů rozvádějí teplo od rovníku k pólům. Bez této masy vody by se tento systém okamžitě zhroutil. Slunce by dál nelítostně pralo do rovníkových oblastí, které by se během krátké doby proměnily v neobyvatelné pece. Naopak póly by zpočátku sevřel ještě větší mráz, protože by k nim nedoputovalo žádné teplo z tropů.
Teplotní extrémy by byly likvidační. Průměrná teplota na Zemi by podle klimatických modelů vystřelila k hodnotám, které známe spíše z trouby nastavené na pečení kuřete. Oceánské dno by se obnažilo a vytvořilo by hluboká údolí s ještě vyšším tlakem a teplotou. Atmosférická cirkulace by se změnila v chaos.
Vyschlá hrdla a konec deště
Mnozí by si mohli myslet, že nám zbydou řeky a jezera. To je ale krutý omyl. Oceány drží devadesát sedm procent veškeré vody na Zemi. Zbylá tři procenta v ledovcích, řekách a podzemních rezervoárech by bez podpory oceánského výparu neměla šanci udržet koloběh vody v chodu. Mraky by z oblohy zmizely.
„Bez oceánů by byl déšť neuvěřitelně vzácný a planeta by se stala pouští,“ uvádí ve své analýze server HowStuffWorks.
Řeky by vyschly během několika dnů či týdnů. Jezera by následovala. Poslední zbytky sladké vody by se staly nejcennější komoditou, pro kterou by se vedly nelítostné války. Nebylo by čím zavlažovat pole, nebylo by co pít. Vegetace by začala umírat a s ní i býložravci a následně predátoři. Potravinový řetězec by se rozpadl jako domeček z karet.
Planeta v plamenech
Jakmile by vyschla vegetace, přišla by další rána. Oheň. Suché stromy a keře by se staly ideálním palivem pro globální požár, který by neměl kdo a co uhasit. Kontinenty by zachvátily plameny. Hustý dým by zahalil oblohu a uvolněné tuny oxidu uhličitého by skleníkový efekt vystřelily do astronomických výšin. Dýchatelný vzduch by se stal minulostí.
Atmosféra by se postupně plnila toxickými zplodinami. I kdyby se někomu podařilo přežít žár, udusil by se nebo by podlehl otravě. Země by začala připomínat Venuši. Horkou, suchou a mrtvou planetu, kde život nemá místo.
Poslední naděje v ledu
Lidstvo by se nevzdalo bez boje. Jedinou teoretickou šancí na přežití by byl hromadný ústup na jih. Antarktida. Její masivní ledový příkrov by představoval poslední zásobu vody a zároveň jediné místo, kde by teploty mohly být alespoň dočasně snesitelné. Lidé by se pokusili vybudovat podzemní bunkry, chráněné před povrchovým žárem.
Logistika takového přesunu by však byla noční můrou. Bez lodní dopravy a s kolabujícím letectvím by se na tento zamrzlý kontinent dostal jen zlomek populace. A i ti šťastlivci by tam našli jen dočasné útočiště. Bez možnosti pěstovat potraviny a s omezenými zásobami by šlo jen o oddalování nevyhnutelného konce.
Nakonec by na Zemi přežily jen extrémně odolné bakterie v hlubokých podzemních vrtech nebo v okolí sopečných průduchů. Člověk by se stal jen krátkou kapitolou v historii planety, která zapomněla, že její životadárná síla byla ukrytá ve slané vodě. Dnes se na oceán díváme jako na místo pro rekreaci. Měli bychom ho ale vnímat s posvátnou úctou. Je to to jediné, co nás drží při životě.
Další články na téma „Co by se stalo kdyby“ naleznete ZDE.
