Na počátku dvacátého století zasáhla svět devastující choroba. Během dekády připravila nemoc Encephalitis lethargica o život statisíce lidí a další miliony odsoudila k existenci v trvalém limbu. Oběti upadaly do hlubokého spánku nebo ztratily schopnost jakéhokoliv pohybu. Lékařská věda dodnes přesně neví, co tuto apokalypsu spustilo.
Constantin von Economo
Vídeňský neurolog Constantin von Economo zaznamenal první podivné případy v zimě roku 1916. Na kliniku přicházeli pacienti s příznaky chřipky, ke kterým se rychle přidaly vážné neurologické potíže. Nemocní upadali do extrémní letargie a lékař stav pojmenoval encephalitis lethargica, česky chřipka ospalá. Původně nenápadná infekce velmi rychle získala globální pandemické rozměry.
Děsivé příznaky
Akutní fáze nemoci začínala bolestmi v krku a horečkou. Neurologické komplikace následovaly v těsném závěsu. Postižení pociťovali ochromující potřebu spát a upadali do stavů těžké pseudosomnolence.
Další varianty onemocnění přinášely hyperaktivitu a silné křeče. Třes a neschopnost ovládat tělo patřily k běžným projevům. Třetina pacientů akutní nápor viru nepřežila. U přeživších se velmi často rozvinuly doživotní trvalé následky.
Vězení ve vlastním těle
Chronické stádium představovalo pro zasažené krutější úděl. Lidé přežívali v letargickém stavu, který lékaři označili jako postencefalický parkinsonismus. Tito pacienti zůstávali zcela při vědomí, ale nedokázali iniciovat pohyb ani promluvit.
„Mladí lidé se nyní zdají senilní, vychrtlí, s dementním obličejem, slintajícími ústy a třesoucí bradou se vlečou váhavou chůzí. Dívat se na tyto dvaceti či třicetileté lidi je pro lékaře nanejvýš strašlivé,“ napsal Constantin von Economo ve svých dobových poznámkách publikovaných archivem druhé lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Děti často trpěly vážnými psychotickými stavy a kompletními změnami osobnosti.
Slepé uličky
Původ chřipky ospalé zůstává dodnes zahalen tajemstvím. Vědecká komunita dlouho pracovala s hypotézou, že nemoc přímo souvisela se španělskou chřipkou. Obě epidemie probíhaly ve stejném období. Epidemiologické studie z amerických měst ale žádnou přímou časovou korelaci nenašly.
Moderní výzkum vzorků mozkových tkání přinesl zcela nové poznatky. Vědci objevili částice silně připomínající enteroviry. Tyto viry běžně napadají nervový systém a způsobují záněty mozku nebo míchy. Přítomnost těchto virů představuje hlavní stopu v pátrání.
Další výzkumníci pracují s teorií přehnané autoimunitní reakce. Nemoc mohla být následkem běžné streptokokové infekce. Imunitní systém pacienta při ní omylem zaútočí na vlastní mozkové buňky. Podobné reakce dnešní medicína zná.
Náhlé vymizení
Na konci dvacátých let encephalitis lethargica přestala cirkulovat populací. Epidemie odezněla nečekaně. Vyžádala si odhadem více než půl milionu obětí. Nemocnice se naplnily pacienty vyžadujícími doživotní specializovanou péči.
Poslední známý přeživší této epidemie zemřel v roce 2002 ve věku osmdesáti dvou let. Od doby původní pandemie zaznamenali lékaři jen malé množství izolovaných případů. Diagnostika naráží na absenci specifických krevních testů.
Nedostatek případů však znamená i nedostatek financí na výzkum. Původní Mathesonova komise pro vývoj vakcíny zanikla pro nedostatek peněz brzy po smrti svého zakladatele v roce 1930. Současná věda tak k nemoci přistupuje převážně optikou historické patologie.
