Dav na Dealey Plaza v Dallasu propadl 22. listopadu 1963 po atentátu na prezidenta Kennedyho panice. Lidé se vrhali k zemi, křičeli a zakrývali děti svými těly. Uprostřed toho chaosu však stála jedna postava naprosto klidně. Žena v béžovém kabátě s šátkem na hlavě držela kameru a natáčela umírajícího prezidenta. Nikdy se nepřihlásila, její film se nikdy nenašel a FBI po ní pátrala marně. Po více než šedesáti letech historici s jistotou tvrdí jediné: ta, která se za ni vydávala, sprostě lhala.
Duch z Dealey Plaza
Když zazněly výstřely, většina svědků instinktivně hledala úkryt. Ona ne. Zůstala stát na trávníku mezi ulicemi Elm a Main Street, pevně zapřená nohama o zem, a v rukou svírala kameru. Na záběrech z místa činu je vidět i chvíli poté, co prezidentská kolona odjela do nemocnice Parkland. Zatímco ostatní zmateně pobíhali, ona s klidem přešla ulici a zmizela v davu. Přezdívku „Babushka Lady“ dostala podle šátku, který připomínal styl starších ruských žen.
FBI a tajná služba byly zoufalé. Předpokládaly, že právě její záběry by mohly být pro vyšetřování atentátu zlomové. Stála totiž v ideálním úhlu k tomu, aby zachytila střelbu, ale také travnatý pahorek, odkud podle konspiračních teorií mohl pálit druhý střelec. Výzvy v novinách ani rádiu však nezabraly. Nikdo se nepřihlásil. Kodak v Dallasu dostal instrukce hlásit jakýkoli amatérský film z místa činu, ale Babushka Lady se v žádné fotolaboratoři neukázala.
Její identita se stala svatým grálem pro „kenedyology“ i lovce záhad. Byla to ruská špionka? Komplic vrahů? Nebo jen obyčejná žena, která se bála zaplést do vyšetřování, protože na místě byla s někým, s kým být neměla? Desítky let se zdálo, že tajemství si vzala do hrobu.
Falešná stopa tanečnice
V roce 1970 se však scéna změnila. O slovo se přihlásila Beverly Oliver, bývalá zpěvačka a tanečnice z klubu sousedícího s podnikem Jacka Rubyho. Tvrdila, že právě ona je tou záhadnou ženou. Její příběh byl jako vystřižený z hollywoodského thrilleru, agenti FBI ji prý krátce po atentátu vyhledali v práci, zabavili jí film a už ho nikdy nevrátili.
Technika ji usvědčila ze lži
Oliver svou verzi opakovala desítky let a dokonce ji sepsala v knize Nightmare in Dallas. Tvrdila, že filmovala na kameru Yashica Super 8. A právě tady narazila. Historici a odborníci na fotografickou techniku si totiž všimli detailu, který její báchorku rozcupoval na kusy. Formát Super 8 totiž v roce 1963 neexistoval.
Společnost Kodak uvedla tento formát na trh až v roce 1965, tedy dva roky po smrti Kennedyho. Když byla Oliver s tímto faktem konfrontována, začala kličkovat. Najednou tvrdila, že měla „experimentální prototyp“, který dostala od přítele. Gary Mack, dlouholetý kurátor muzea Sixth Floor Museum v Dallasu, měl však jasno. „Nevěřím, že Beverly Oliver je Babushka Lady,“ prohlásil nekompromisně s tím, že její příběh je z velké části výmysl.
Celé to bylo jen divadlo. Oliver zřejmě využila toho, že na rozmazaných fotkách není Babushka Lady vidět do obličeje, a rozhodla se přivlastnit si její příběh. Touha po slávě a spojení s největší událostí 20. století byla silnější než pravda. Skutečná Babushka Lady byla podle svědků starší a silnější postavy, zatímco Oliver bylo v době atentátu pouhých sedmnáct let a byla štíhlá.
Navždy beze jména
Dnes je vysoce pravděpodobné, že skutečná Babushka Lady je po smrti. Pokud jí v roce 1963 bylo kolem čtyřiceti, dnes by jí bylo přes sto let. Její film pravděpodobně skončil v koši nebo leží zapomenutý na půdě domu, jehož majitelé netuší, co drží v rukou.
