Jako Marie Horáková se do paměti televizních diváků zapsala jako něžná Růženka z pohádky Jak se budí princezny. Dnes šestašedesátiletá Marka Míková, jak si říká, ale uhlazený královský život dávno vyměnila za rockovou kapelu a psaní dětských knih. Vychovala čtyři děti a svůj čas dělí mezi umění a pomoc malým pacientům na nemocničních lůžkách.
Zkažená šance v komedii
Do světa velkého filmu nahlédla Míková už v sedmnácti letech. Režisér Václav Vorlíček si ji pro roli sličné princezny vybral na základě jejího výkonu v Kachyňově snímku Robinsonka. Za hlavní postavu v pohádce tehdy dostala honorář necelé dva a půl tisíce korun.
Ráda vzpomíná na ranní chvíle v maskérně. Vladimír Menšík a Jiří Sovák tam neustále vtipkovali a celá místnost se prý smála už od časného rána. S hereckou kolegyní Milenou Dvorskou, která jí hrála matku, se Míková scházela na kávu i dlouho po skončení natáčení. Sledovala tak zblízka její poměrně složitý životní osud.
Slibně rozjetou kariéru před kamerou zbrzdily nečekané zdravotní potíže. Režisér Jiří Menzel jí nabídl postavu sekretářky Jany v komedii Vesničko má středisková. „Nevyšlo to, protože já trpěla od dětství atopickým ekzémem, a právě v období, kdy jsem dělala konkurz, se zhoršil,“ svěřila se Míková.
Menzel se obával dalšího šíření vyrážky na krku a roli raději svěřil Libuši Šafránkové. O několik let dříve se drobně mihnula ještě v dramatu Hadí jed, kde ji zaujalo vyprávění slavného Františka Vláčila. Samotné natáčení tohoto filmu ovšem končilo pravidelně už kolem poledne kvůli režisérovým potížím s alkoholem.
Loutkové jeviště a rocková hudba
Sen o velké filmové kariéře komplikovaly i neúspěšné zkoušky na DAMU. Třikrát se dostala do druhého kola, přijetí na vysněný obor ale nikdy nepřišlo. Sama se domnívá, že pravým důvodem neúspěchu bylo spíše tehdejší vyloučení jejího tatínka z komunistické strany. Zkušenosti nakonec sbírala jako obyčejná nápověda v hradeckém divadle. Tady spolupracovala s režisérem Janem Grossmanem a dostala malou roli v představení Don Juan. Později v sobě objevila odvahu a úspěšně vystudovala režii a dramaturgii.
Její současný umělecký záběr je velmi pestrý. Vydala více než třináct veselých knih pro děti. Značnou část své energie věnuje pochopitelně i hudbě. Hraje na klávesy a zpívá v čistě ženské rockové kapele Zuby nehty. Se svými kolegyněmi dokonce nedávno vybrala pomocí internetové sbírky peníze na vydání dalšího alba s názvem Srdce ven.
Životní zklamání a láska za oceánem
S manželem se seznámila během vodáckého výletu. Společně přivedli na svět čtyři potomky, přičemž první dcera se narodila, když jí bylo třiadvacet let. Nejmladší syn Matyáš přišel do rodiny s desetiletým odstupem. Manželský svazek se po osmnácti letech rozpadl. Partnerovi tehdy vstoupila do života jiná žena.
Míková ovšem sama nezůstala. Už sedmnáct let tvoří pár se softwarovým inženýrem z Kalifornie. Poznali se na koncertě, kde jí budoucí partner ochotně pomáhal se stěhováním těžkého piana. Udržují vztah na dálku a vídají se zhruba čtyřikrát do roka. Schůzky plánují v Česku, v Americe nebo prostě někde na půl cesty.
Úsměvy pro malé pacienty
Velkou a velmi důležitou kapitolou v jejím životě zůstává charitativní činnost. Založila organizaci Loutky v nemocnici. S celým projektem jí v začátcích pomáhal maminčin kamarád, který s divadlem pro nemocné začínal v sousedním Německu. Dnes s třicítkou spolupracovníků objíždí dětská oddělení a léčebny po celé republice. Někdy hrají kompletní představení, jindy s loutkami jen improvizují přímo u postýlek. Dítě podle Míkové nedohlédne vážnost situace a při hře mnohem snadněji zapomíná na své obtíže.
