Legendy o tvorech, kteří se vysmívají moderní technice, stále dráždí lidskou fantazii a ženou dobrodruhy do nehostinných pustin. Od krvavých útoků na farmy v Portoriku po obří stopy v Himálaji, svědectví jsou děsivá, konkrétní a zdánlivě nevysvětlitelná. Jenže zatímco svět oněměle sleduje rozmazaná videa, v laboratořích pod mikroskopy končí vzorky, které tento mýtus nemilosrdně bourají. To, co tam venku běhá, totiž není Yetti ani Čupakabra.
Himálajský přízrak Yetti a medvědí DNA
Legendární sněžný muž Yetti patří mezi nejznámější kryptidy (živočichové, kteří nejsou vědecky prokázáni, ale jsou předmětem legend, pověstí a svědectví; pozn. redakce) světa. Šerpové v Nepálu si příběhy o chlupatém obrovi předávají z generace na generaci. Západní svět zachvátila horečka po Yettim v padesátých letech minulého století, kdy horolezci přiváželi fotografie podivných stop ve sněhu. Dnes máme k dispozici pokročilé genetické analýzy. Ty v posledních letech opakovaně zkoumaly vzorky srsti, kostí i trusu, které měly patřit právě tomuto záhadnému tvorovi. Výsledky hovoří jasně.
Většina vzorků přisuzovaných sněžnému muži patří ve skutečnosti medvědům. Konkrétně jde o poddruhy medvěda hnědého nebo medvěda ušatého, kteří v těchto vysokohorských oblastech žijí. Slavný horolezec Reinhold Messner strávil hledáním pravdy o Yettim roky života a došel k podobnému závěru. Zvíře, které místní popisují a kterého se obávají, je reálné, ale nejde o neznámého primáta.
„Yetti je ve skutečnosti medvěd. Všechny ty legendy a příběhy přesně odpovídají chování a vzhledu tamních medvědů,“ uvedl Messner v rozhovoru pro National Geographic.
Omyl pozorovatelů často pramení z toho, že medvědi se dokážou postavit na zadní. V kombinaci se sněhovou vánicí, řídkým vzduchem a vyčerpáním horolezců vzniká dokonalá iluze dvounohého monstra. Lidský mozek má v krizových situacích tendenci doplňovat chybějící informace a vytvářet známé vzorce.
Kozí upír z Portorika a svrab
Dalším fenoménem, který děsil farmáře od Mexika po Texas, je Čupakabra. Název pochází ze španělštiny a doslova znamená vysávač koz. První zprávy o tomto tvorovi se objevily v Portoriku v polovině devadesátých let. Svědci popisovali bizarního tvora s ostny na zádech a rudýma očima, který útočil na hospodářská zvířata a sál jim krev. Hysterie se rychle rozšířila i na jih Spojených států.
Biologové mají pro většinu nálezů údajných těl Čupakabry vysvětlení, které postrádá jakoukoliv mystiku. Ve zkoumaných případech šlo téměř vždy o kojoty, psy nebo mývaly postižené těžkou formou svrabu. Toto parazitární onemocnění způsobuje vypadávání srsti, ztluštění kůže a tvorbu strupů. Zvíře pak vypadá zcela jinak než zdravý jedinec svého druhu. Je vyhublé, má svraštělou šedou kůži a v důsledku oslabení loví snadnou kořist, jako jsou slepice nebo kozy na dvorcích.
Benjamin Radford, který se výzkumu Čupakabry věnoval roky a napsal o ní knihu, upozorňuje na vliv popkultury. Původní popis tvora se nápadně podobal monstru z filmu, který byl v té době populární.
„Lidé vidí to, co očekávají, že uvidí. Když se podíváte na původní popis Čupakabry, vypadá přesně jako mimozemšťan z filmu Mutant, který běžel v kinech v Portoriku těsně před prvními pozorováními,“ řekl Radford pro Live Science.
Česká stopa v mongolské poušti
Ani českým zemím se zájem o kryptidy nevyhýbá, i když zdejší lesy obývají spíše rysové než neznámé nestvůry. Česká republika má však ve světě kryptozoologie silné jméno díky Ivanu Mackerlemu. Tento cestovatel a záhadolog zasvětil život pátrání po legendárním Olgoji Chorchoji. Tento údajný písečný červ má žít v nehostinných oblastech pouště Gobi a podle legend dokáže zabíjet na dálku elektrickým výbojem nebo jedem.
Mackerle podnikl do Mongolska několik expedic a jeho práce zpopularizovala tuto legendu po celém světě. Přestože on sám přímý důkaz o existenci červa nikdy nepřivezl, jeho pečlivý sběr výpovědí místních nomádů je dodnes cenným materiálem. Místní obyvatelé se tvora báli natolik, že jen vyslovení jeho jména považovali za nebezpečné.
„Vypadá jako jitrnice naplněná krví a je těžké rozeznat, kde má hlavu a kde ocas,“ citoval Mackerle popisy domorodců ve svých zápiscích, které zveřejnil na svém webu.
Vědecká komunita se k existenci Olgoje staví skepticky. Zoologové upozorňují, že v podmínkách pouště Gobi by tak velký bezobratlý živočich jen těžko přežíval. Popisy by mohly odpovídat některému druhu hada, například hroznýškovi tatarskému, který v oblasti žije. Ten sice nevypouští blesky, ale jeho vzhled může v horkém vzduchu nad pískem působit zkresleně.
Touha po neznámu v digitální době
Existence kryptidů tak zůstává stále nepotvrzená. Všechny dosavadní důkazy v podobě rozmazaných fotografií nebo videí se při bližším zkoumání ukázaly jako podvrhy nebo omyly. Moderní technologie paradoxně prostor pro tyto legendy zmenšují. Fotopasti v lesích zachytí i myš, ale dvoumetrového primáta zatím nezaznamenaly.
Psychologové tento fenomén vysvětlují lidskou potřebou tajemna. V době, kdy máme mapy celého světa v mobilu, nabízí víra v neobjevené tvory prostor pro fantazii a dobrodružství. Mozek je evolučně nastaven tak, aby v šeru viděl predátora i tam, kde je jen stín a větev. Je to obranný mechanismus, který nám v pravěku zachraňoval život. Dnes nám spíše pomáhá udržovat při životě legendy o příšerách, které nikdo nikdy oficiálně nechytil.
