Stojí uprostřed ničeho, na první pohled popírá zákony gravitace a vypadá, jako by ho právě protnul světelný meč nějakého vesmírného návštěvníka. Skalní útvar Al Naslaa v Saúdské Arábii fascinuje svou geometrickou dokonalostí. Přestože internetem stále kolují divoké teorie o dávných civilizacích disponujících pokročilou technikou, vědci se drží faktů a předkládají scénář, ve kterém hlavní roli hraje obyčejný mráz a čas.
Optický klam dokonalosti
Al Naslaa je masivní pískovcový blok, který měří přibližně devět metrů na šířku a přes šest metrů na výšku. Nachází se v nehostinné krajině asi padesát kilometrů jižně od oázy Tayma a na první pohled působí jako chyba v grafickém vykreslování reality. Dva gigantické kusy kamene balancují na relativně malých podstavcích a mezi nimi zeje mezera. Ta je tak přesná, vertikální a hladká, že při správném úhlu jí prosvítá slunce bez jediného zakolísání.
Právě tato vizuální preciznost nahrává konspiračním teoretikům. Při pohledu na hladké stěny řezu se těžko věří, že zde nepracovala sofistikovaná technologie. Pískovec je sice měkký, ale vytvořit takto čistý řez v přírodních podmínkách se zdá téměř nemožné. „Rozdělení je dostatečně rovné na to, aby vypadalo, jako by bylo vyříznuto laserem,“ uvedla Rachael Funnell pro vědecký portál IFLScience. Právě tento vizuální klam udržuje Al Naslaa v centru pozornosti a láká do saúdské pouště dobrodruhy z celého světa, kteří chtějí záhadu rozluštit na vlastní oči.
Mráz jako trpělivý sochař
Zatímco laická veřejnost hledá stopy po mimozemských laserech, geologové se přiklánějí k procesu zvanému mrazové zvětrávání. V dobách, kdy v této oblasti panovalo vlhčí klima, se do drobné, přirozené praskliny v původně celistvém bloku dostala voda. Následný pokles teplot způsobil, že voda zmrzla. Fyzika zde funguje neúprosně. Led zvětšil svůj objem a působil jako silný přírodní klín, který skálu pomalu a vytrvale trhal zevnitř.
Když led roztál, zůstala po něm širší mezera. O finální úpravu se pak postaral vítr. Puklina zafungovala jako dokonalý větrný tunel. Poryvy větru, nasycené ostrými zrnky písku, proudily touto štěrbinou po tisíce let. Fungovaly jako nekonečný brusný papír, který vyhladil stěny do dnešní podoby. Tento proces vysvětluje, proč jsou vnitřní stěny tak hladké, zatímco vnější povrch skály nese známky hrubší eroze.
Tektonický podpis v pískovci
Existuje i další silná hypotéza, která sází na pohyby zemské kůry. Skála se pravděpodobně nachází přímo na zlomové linii. Stačil drobný tektonický posun a pískovec, který je svou strukturou vrstevnatý a relativně křehký, praskl v nejslabším bodě. Podle geologů je možné, že skála sedí na zlomu a rozdělení vzniklo, když se země pod kameny posunula, což způsobilo její rozlomení na poloviny.
Zlomové linie často vytvářejí překvapivě rovné praskliny. Pokud se spojí tektonický pohyb s následnou větrnou erozí, výsledek může vypadat přesně jako Al Naslaa. Pískovec je pro tyto procesy ideálním materiálem. Není tak tvrdý jako žula, což umožňuje přírodním živlům tvarovat ho s větší lehkostí a přesností.
Dávný vzkaz obchodníků
Na povrchu skály se také nacházejí petroglyfy, prastaré rytiny, které jsou němým svědkem dob dávno minulých. Zobrazují arabské koně, kozorožce a lidské postavy. Jejich stáří se odhaduje na tisíce let, což z místa činí cennou archeologickou lokalitu.
Oáza Tayma byla v historii významným obchodním uzlem a křižovatkou cest. Místní obyvatelé i projíždějící karavany zanechávali na skalách vzkazy a obrazy. Teoreticky nelze vyloučit, že se na úpravě spáry podíleli i lidé. Pískovec se dá opracovat i primitivními kovovými nástroji. Otázkou zůstává motivace. Proč by někdo trávil měsíce či roky řezáním obřího balvanu? Nejpravděpodobnější verzí tak zůstává, že lidé pouze využili již existující přírodní útvar jako plátno pro své umění.
Gravitaci navzdory
Kromě samotného řezu fascinuje návštěvníky i stabilita celého útvaru. Oba kusy skály stojí na malých podstavcích, což jim dává tvar připomínající houby. V geologii se pro tento jev používá termín skalní hřib. Tento tvar vzniká v důsledku větrné eroze, která je mnohem agresivnější u země. Vítr tam unáší těžší a větší částice písku, které obrušují spodní část skály rychleji než její vršek.
Je až s podivem, že navzdory úzkým podstavcům a rozdělení zůstávají oba bloky stabilní. Nepohnuly se, nezhroutily se a mezera se nezavřela. To svědčí o mimořádné pevnosti podloží v této konkrétní části pouště. Příroda zde zkrátka vytvořila monument, který svou precizností zahanbí i moderní architekturu.
