Pro většinu civilizovaného světa končí pohřeb spuštěním rakve do země nebo kremací. V indonéském regionu Tana Toraja je to teprve začátek dlouhého a nákladného soužití. Místní lidé pravidelně otevírají hroby svých příbuzných a vytahují je na denní světlo, aby o ně pečovali jako o živé bytosti. Rituál Ma’nene může západnímu pozorovateli připadat jako scéna z béčkového hororu, pro místní komunitu představuje ten nejvyšší projev úcty a lásky.
Nejsou mrtví, jen nemocní
Kultura Torajů na ostrově Sulawesi vnímá smrt zcela odlišně od evropských zvyklostí. Když člověk zemře, rodina ho nepovažuje za mrtvého. Označují ho termínem „to makula“ neboli nemocný člověk. Tělo nebožtíka často zůstává v domě celé týdny, měsíce a v extrémních případech i roky po biologické smrti. Rodinní příslušníci s ním mluví, nosí mu jídlo, cigarety a udržují ho v čistotě. Aby se zabránilo rozkladu, používají se dnes moderní chemikálie jako formaldehyd, v minulosti to byly směsi bylin.
Děti si vedle mumifikovaného dědečka hrají a vdovy vedle svých manželů spí. Tento čas slouží k tomu, aby se rodina psychicky připravila na odchod milované osoby a zároveň naspořila na pohřeb. Ten je v této oblasti astronomicky drahý a prestiž rodiny závisí na počtu obětovaných vodních buvolů. Teprve po velkolepém pohřbu, který může trvat několik dní, duše skutečně opouští svět živých a míří do posmrtné říše Puya. Ani tím však fyzický kontakt s tělem nekončí.
Móda ze záhrobí
Vše vrcholí rituálem Ma’nene, což v překladu znamená Slavnost čištění těl. Koná se obvykle v srpnu, jednou za tři roky, kdy rodiny otevřou rodinné hrobky vytesané do vápencových skal. Vytáhnou rakve, otevřou je a vyjmou své předky ven. Následuje pečlivá očista. Ostatky zbaví prachu, plísně a starého oblečení. Pokud je tělo poškozené, opraví ho a zpevní. Poté přichází fáze, která může neznalého turistu zaskočit. Rodina mrtvého oblékne do zbrusu nových šatů.
Muži dostávají obleky, džínové bundy nebo vojenské uniformy. Ženy jsou oblékány do slavnostních šatů a zdobeny šperky. Často nechybí ani módní doplňky jako sluneční brýle, kšiltovky nebo hodinky. „Je to způsob, jak projevit lásku a úctu těm, kteří nás vychovali. Doufáme, že nám za to požehnají dobrou úrodou,“ řekl pro stanici Al Jazeera jeden z místních obyvatel během slavnosti.
Scéna na hřbitově připomíná spíše rodinný piknik než pietní akt. Lidé se s mumiemi fotí, objímají je a představují jim nejmladší členy rodiny, kteří se narodili až po jejich smrti. Mrtví jsou součástí komunity a nikdo se jich nebojí. Atmosféra je uvolněná, vzduch voní hřebíčkovými cigaretami, které nebožtíkům vkládají do úst.
Byznys se smrtí
Tradice Ma’nene má v dnešní době i silný ekonomický rozměr. Tana Toraja se stala vyhledávaným cílem turistů, kteří touží tuto podívanou spatřit na vlastní oči. Cestovní kanceláře prodávají zájezdy přímo na termíny, kdy se očekává otevírání hrobek. Pro místní je přítomnost cizinců prestižní záležitostí, pokud se chovají uctivě. Návštěvníci však musí počítat s tím, že se stanou svědky i krvavých obětí zvířat, které rituály doprovázejí.
Ceny buvolů, kteří slouží jako dopravní prostředek pro duši do nebe, se šplhají do stovek milionů rupií. Čím je buvol vzácnější, například albín s modrýma očima, tím je cena vyšší. Rodiny se často zadluží na celé generace, jen aby svým předkům zajistily důstojný odchod a následnou péči. Peníze hrají v posmrtném životě Torajů zásadní roli. Společenský status se zde neměří majetkem živých, ale kvalitou péče o mrtvé.
Návrat do země
Po skončení oslav, které trvají několik dní, musí těla zpět do rakví. Rodina je zabalí do nových látek, přidá dary na cestu a uloží zpět do skalních dutin nebo dřevěných domků zvaných patane. Hrobky se zapečetí a klid mrtvých bude rušen až za další tři roky. Pro Toraje je tento cyklus přirozenou součástí života. Nechápou západní zvyk zakopat tělo do země a nechat ho tam svému osudu.
Vztah k předkům je zde hmatatelný. „Můj otec zemřel, ale v našich srdcích je stále živý. Fyzicky ho opečováváme, protože mu to dlužíme,“ uvedl pro National Geographic vesničan Bartolomeus. Tradice přežívá i dnes navzdory modernizaci a vlivu křesťanství, ke kterému se většina Torajů hlásí. Původní animistická víra Aluk To Dolo se s moderním světem propletla do fascinujícího celku.
