Mělo to být dobrodružství, které devět mladých lidí zocelí před budoucími polárními výpravami. Místo toho zůstala na úbočí Mrtvé hory rozřezaná plachta stanu, stopy bosých nohou ve sněhu a devět těl, z nichž některá byla tak zohavená, že z toho mrazí i po šedesáti šesti letech. Ruské úřady dnes oficiálně mluví o lavině a moderní simulace jejich příběh podporují. Jenže děsivé detaily, třeba chybějící oči a jazyk, se do čistě „přírodního“ scénáře pořád nevejdou.
Noc, kdy se výprava změnila v horor
Na přelomu ledna a února 1959 vyráží skupina deseti studentů a absolventů Uralského polytechnického institutu na zimní trek k vrcholu Otorten. Jeden z nich, Jurij Judin, se kvůli zdravotním potížím vrací domů, ani netuší, že mu to zachrání život. Zbytek party, vedený 23letým Igorem Ďatlovem, pokračuje vstříc Mrtvé hoře Cholat Sjakl, které Mansijové říkají prostě „mrtvá“.
1. února si kvůli vánici spletou směr a místo k Otortenu vyjdou na svah Cholat Sjaklu. Rozbijí stan přímo na svahu, přikryjí ho sněhem a chystají se na noc. V denících je ještě zachyceno vtipkování, plány, fotky a nic nenasvědčuje tomu, že by se mezi nimi dělo něco divného.
Pak už ale nastalo ticho. Když se skupina neozývá, rodiny tlačí na úřady a po dvaceti dnech vyrážejí pátrači. 26. února nacházejí stan, napůl zasutý sněhem, plný oblečení, bot, jídla i peněz. Jen lidé chybí. Stopy vedou z kopce k lesu, jako by devět vyděšených mladých lidí uteklo ven v noci, do minus třiceti, v podvlékačkách a bez bot.
Dva jsou už u ohniště pod cedrem, téměř nazí, další tři leží mezi stromem a stanem, jako by se pokoušeli vrátit. Čtyři těla se najdou až na jaře, v potoce pod několika metry sněhu, s rozdrcenými hrudníky, lebkami a u dvou z nich chybí oči, u Ljudmily Dubininové navíc i jazyk. Forenzní lékař Boris Vozroždennyj tehdy přirovnává sílu, která jim rozdrtila kosti, k nárazu auta.
Lavina jako oficiální verze, která má trhliny
Sověti spis brzy zamknou do archivu s tím, že za vše může „nepřekonatelná přírodní síla“. Tečka. Po pádu režimu se složka otevírá a začíná hotové konspirační šílenství. KGB, sněžný muž, UFO, tajná zbraň, uprchlí vězni, infrazvuk, radioaktivita na oblečení, to všechno se během let objevilo v článcích i dokumentech.
V roce 2020 se ruská prokuratura k případu vrací a oficiálně označuje za viníka neštěstí lavinu. Následuje švýcarská studie, která pomocí počítačových simulací ukazuje, že tzv. desková lavina mohla i na poměrně mírném svahu zasypat stan a způsobit zranění podobná těm na tělech studentů. Vědci mluví o neobvyklém, ale možném typu malé, těžké sněhové desky.
Vedoucí studie Johan Gaume to shrnuje jasně: „Dokázali jsme pouze to, že je hypotéza o lavině vysoce pravděpodobná,“ uzavřel vedoucí studie Johan Gaume v rozhovoru pro média. To je důležité. Ani on netvrdí, že má stoprocentní pravdu, spíš vrací lavinu do hry jako nejrozumnější scénář, který nemá nic společného s Yettim ani UFO.
Jenže lavinová teorie má svoje odpůrce. Někteří lavinoví experti z USA připomínají, že svah se jim pořád zdá moc mírný a že na fotkách z roku 1959 žádné typické lavinové stopy nevidíme. Další badatelé zase upozorňují, že pokud by lavina opravdu spadla, musela by zasáhnout i část těl u stromu.
A do toho vstupují nové nápady. Ruská badatelka Teodora Hadžijská nedávno přišla s teorií, že na stan mohl spadnout strom. Další vyšetřovatelé mluví o zbloudilé raketě s toxickým mrakem kyseliny dusičné, která by vysvětlila panický útěk v noci. I jeden z pátračů, Vladislav Karelin, po letech popisuje podivnou „ohnivou kouli“ na obloze. Jistota ale není žádná, spíš přibývají další „co kdyby“.
Chybějící oči a jazyk. Děsivé detaily bez odpovědi
Ať už lavina, medvěd, vítr nebo zbraň, právě zohavená těla živí hrůzu kolem Ďatlovova průsmyku dodnes. Proč byla část výpravy téměř svlečená, proč lezli na strom, proč u čtyř těl v potoce chybí měkké tkáně?
Ruská lékařka Galina Sazonovová, která případ roky studuje, připomíná, že skupina přesto bojovala o život rozumně. „Udělali spoustu věcí, které by jim normálně pomohly přežít. Jestli ne všem, tak alespoň části té skupiny. Možná ne týden, ale tu noc museli přežít,“ uvedla ruská lékařka Galina Sazonovová v rozhovoru pro média. Jenže počasí, mráz a zranění jim nedaly šanci.
Forenzní zprávy z roku 1959 i dnešní experti připouštějí, že oči a jazyk mohla vzít voda v potoce a zvířata, která se ke tělům dostala až po smrti. I švýcarská lavinová studie otevřeně říká, že řeší hlavně mechanismus pádu sněhu a náraz na těla, ne chybějící tkáně, radioaktivitu na oblečení nebo zvláštní rozložení těl v terénu.
V roce 2025 se odborníci většinově kloní k tomu, že devět mladých lidí zabil souběh prudkého počasí, sněhu a tmy, možná v kombinaci s malou lavinou. Z romantických představ o Yettim už vyrostli i největší fanoušci záhad. Ty nejmrazivější otázky ale zůstávají. Nejde ani tak o to, co se stalo technicky, spíš co museli tihle kluci a dvě dívky prožívat v okamžiku, kdy rozřezali stan a vyběhli bosí do noci. A právě proto se k jejich příběhu pořád vracíme.
