Kultovní film Vratné lahve patří mezi nejúspěšnější české snímky posledních desetiletí. Hořká komedie o stáří a hledání nového smyslu života vznikala v atmosféře napětí, drobných sporů i velkých očekávání. Režisér Jan Svěrák a jeho otec Zdeněk vytvořili dílo, které dodnes diváky dojímá i baví.
Odmítnutý scénář
Zdeněk Svěrák se při psaní scénáře inspiroval skutečným starým pánem, ke kterému pravidelně chodil vracet lahve. Hotové dílo předal svému synovi Janovi, který ho však bez váhání odmítl. Následoval spor, který otce i syna rozdělil. Až po pěti přepsaných verzích scénáře Jan Svěrák uznal, že příběh stojí za to natočit.
Natáčení v roce 2006 znamenalo pro Zdeňka Svěráka návrat před filmovou kameru po dlouhých deseti letech. Spolu s Danielou Kolářovou vytvořili věrohodný portrét manželů Tkalounových, kteří po čtyřiceti letech společného života hledají ztracené porozumění. Jan Svěrák o filmu později řekl, že jde o osobní a pravdivý příběh vycházející z jejich rodinných zkušeností.
Náročné natáčení a scény plné improvizace
Natáčení rozhodně nebylo bez komplikací. Jan Svěrák během něj onemocněl zápalem plic a produkce musela být na několik týdnů přerušena. Když se točila slavná scéna s balónem, došlo k nehodě. Ondřej Vetchý omylem zapálil spodní část balónu, ale díky pohotovému hasičovi se podařilo oheň rychle uhasit.
Tatiana Dyková, tehdy Vilhelmová, zvládala natáčení doslova mezi kojením svého novorozeného syna. Přesto musela absolvovat casting, ačkoliv ji režisér do role původně vybral sám. Rozhodl i úsměvný detail, prý měla se Zdeňkem Svěrákem stejně výrazný nos.
Zdeněk Svěrák se na roli důkladně připravoval. Docházel na „stáž“ do supermarketu, aby poznal, jak práce ve výkupu lahví skutečně vypadá. Vstával v šest ráno, tahal přepravky a bral lahve po třech. Na konci dne měl pocit, že je opravdovým zaměstnancem. S Danielou Kolářovou točili některé scény i sedmnáctkrát, než dosáhli výsledku, který chtěli.
Zákulisní detaily, které diváci netuší
Vratné lahve jsou plné drobných detailů, které dotvářejí jejich kouzlo. Ve scéně, kdy Josef Tkaloun svačí v parku, se mihnou herci Divadla Járy Cimrmana Ladislav Smoljak, Bořivoj Penc, Jaroslav Weigel i Petr Brukner. Pro fanoušky jejich humoru šlo o milé překvapení.
Zajímavostí je i byt Tkalounových, který se nachází v Řehořově ulici na Žižkově, přesto byl celý postaven v ateliérech v Hostivaři. Výhled z okna, který vypadá jako skutečný, byla ve skutečnosti jen nasvícená malba. Ve filmu se také objevuje písnička Jaroslava Uhlíře „Ani k stáru“, která symbolicky uzavírá příběh o stáří a vitalitě.
Do scénáře promítl Zdeněk Svěrák i kus sebe a své zkušenosti z učitelských let a vlastní pohled na stárnutí. „Když jsem Tkalounovi hledal povolání a věděl jsem, že ho budu hrát já, bylo jasné, že to bude kantor,“ uvedl kdysi v rozhovoru. Role tak získala autentický rozměr a stala se jednou z jeho nejsilnějších.
Rekordní úspěch a návrat na obrazovky
Po premiéře v roce 2007 se z Vratných lahví stal doslova fenomén české kinematografie. Během prvního víkendu vydělaly téměř čtrnáct milionů korun a během pěti měsíců přes sto milionů. Celkové tržby nakonec překročily 124 milionů, což z filmu udělalo nejvýdělečnější český snímek od roku 1992.
Film si odnesl tři České lvy a bodoval i na zahraničních festivalech. Získal například Cenu diváků v Karlových Varech a další ocenění v Hamburku, Reykjavíku i Portugalsku. Vratné lahve se staly symbolickým vrcholem volné trilogie, do které patří i Obecná škola a Kolja.
Televize Nova uvede Vratné lahve v neděli od 15:40, o reprízu se postará Nova Cinema 12. listopadu večer.
