Více než sto let leží nejslavnější loď světa v temnotě severního Atlantiku. K vraku se vypravily desítky expedic, kamery prozkoumaly taneční sály i kapitánský můstek. Našly šálky, kufry a stovky párů bot. Jedna věc ale chybí. Lidské ostatky. Kam zmizelo 1500 obětí katastrofy? Odpověď nehledejte v konspiračních teoriích, ale v nemilosrdné chemii hlubin oceánu.
Kam se všichni poděli
Při pohledu na záběry z dálkově ovládaných ponorek se ten obraz vryje do paměti. Na bahnitém dně leží vedle sebe dva páry kožených bot. Jsou srovnané přesně tak, jak dopadly na dno v dubnu 1912. Původně v nich byly lidské ostatky. Dnes tam není nic. Tento výjev je pro výzkumníky jedinou připomínkou lidské přítomnosti v bezprostřední blízkosti vraku. Většina těl, která neklesla ke dnu, zmizela už v prvních týdnech po katastrofě vlivem proudů a rozkladu na hladině. Co se ale stalo s těmi, kteří zůstali uvězněni v trupu lodi?
James Cameron, režisér filmového hitu Titanic z roku 1997 a vášnivý průzkumník oceánů, strávil u vraku více času než samotný kapitán Smith. Absolvoval k němu třiatřicet ponorů. Jeho svědectví je jasné. Uvnitř lodi ani v jejím okolí nikdy nespatřil jedinou kostru.
„Viděli jsme boty. Viděli jsme páry bot, což silně naznačuje, že tam v určitém okamžiku bylo tělo. Ale nikdy jsme neviděli žádné lidské ostatky,“ řekl Cameron v rozhovoru pro New York Times.
Tato absence těl mátla veřejnost desítky let. Mnozí si představovali, že v uzavřených kajutách najdou potápěči zachovalé kostry pasažérů, podobně jako v jiných vracích v menších hloubkách. Realita Titaniku je ale jiná.
Hranice rozpuštění
Klíčem k záhadě je hloubka. Vrak leží zhruba 3 800 metrů pod hladinou. V této hloubce fungují chemické procesy jinak než v mělkých vodách. Oceánografové pro to mají termín CCD (Carbonate Compensation Depth), česky hloubka kompenzace uhličitanů.
Jde o specifickou hranici v oceánu, pod kterou je voda nenasycená uhličitanem vápenatým.
Kosti jsou tvořeny převážně minerály vápníku. Nad touto hranicí se kosti mohou uchovat stovky let. Pod ní se ale začnou rozpouštět. Voda v hloubce, kde leží Titanic, má doslova hlad po vápníku. Jakmile mořští živočichové a bakterie odstranili z těl měkké tkáně a odhalili kosti, oceánská chemie dokončila práci. Kosti se prostě rozpustily do mořské vody.
Celý proces trval pravděpodobně jen několik let, maximálně desetiletí po potopení. Zbyly jen předměty, které chemickému ataku odolávají. Ošetřená kůže bot.
Teoretická šance na nález
Existuje však jedna hypotéza, která nedává některým badatelům spát. Týká se hluboko pohřbených částí lodi, kam nemá přístup čerstvá okysličená voda proudící oceánem.
Robert Ballard, který vrak v roce 1985 objevil, naznačil, že hluboko v útrobách lodi, například ve strojovně nebo v hermeticky uzavřených chladírenských prostorech, by situace mohla být odlišná. Pokud by do nějaké sekce nepronikla voda nasycená kyslíkem a „hladová“ po vápníku, teoreticky by se kosti mohly zachovat.
Zatím se však žádné expedici nepodařilo proniknout tak hluboko do struktury lodi, aby tuto teorii potvrdila, nebo vyvrátila. Vzhledem k rychlému rozpadu samotného vraku, který požírají bakterie, je pravděpodobné, že pokud tam nějaké ostatky jsou, zůstanou pohřbeny navždy pod hroutící se ocelí.
