Před téměř čtyřiceti lety šokovala Československo série chladnokrevných vražd, které neměly jasný motiv. Jejich pachatelem byl Jaroslav Malý, muž s dlouhou kriminální minulostí a patologickou touhou zabíjet. Oběti si vybíral zcela náhodně podle jmen na zvoncích činžovních domů. Soud ho poslal na smrt, katovi však unikl díky zrušení trestu smrti a nakonec se oběsil ve vězeňské cele.
Cesta násilí
Jaroslav Malý se narodil v polovině čtyřicátých let a už od mládí měl za sebou sérii incidentů. V sedmnácti letech vystřelil vzduchovkou na svého mistra, později napadl průvodčího vlaku a opakovaně urážel příslušníky SNB. Jeho agresivní chování vedlo k několika soudům a pobytům ve vězení. Tam v něm dozrávala nenávist vůči systému, policii a soudům.
Poslední trest považoval za křivdu. Po propuštění se chtěl pomstít konkrétním lidem, kteří se podle něj podíleli na jeho odsouzení. Když se dozvěděl, že jedna ze soudkyň údajně zemřela, obrátil svou nenávist proti náhodným lidem. „Já jsem prostě musel někoho zastřelit,“ řekl později policii podle serveru iDNES.cz.
Malý se netajil tím, že vraždil bez zábran. Znalci ho popsali jako člověka s těžkou psychopatickou poruchou osobnosti, bez schopnosti soucitu a se sklony k výbušnosti. „Chcete vidět trojnásobného vraha? Tak to jsem já,“ prohlásil s úsměvem při vyšetření v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Říjen 1986: den, kdy zazvonil vrah
V říjnu 1986 se Malý vydal z Litoměřic do Prahy. Měl u sebe revolver s podomácku vyrobeným tlumičem a hledal náhodné oběti. V Bělehradské ulici si vybral byt podle jmenovky na zvonku, na které byl uveden i akademický titul. Podle toho předpokládal, že v bytě bydlí komunisté, které nenáviděl. Když otevřela asi padesátiletá žena, střelil ji okamžitě do hlavy. Její nemocný manžel spal v posteli. Malý ho zastřelil také. Obětem přelepil ústa páskou a každého ještě dvakrát dorazil. Byt vykradl a odešel.
O týden později se vydal s dvojicí kumpánů do Ústí nad Labem. Z telefonního seznamu si vybrali další adresu. Tentokrát otevřela mladá žena, která u rodičů hlídala své novorozeně. „Ihned, jak se objevila, jsem vystřelil. Mířil jsem na hlavu,“ uvedl ve výpovědi. Mladá matka prosila o život, Malý však reagoval slovy: „Mrtví nemluví, nedá se nic dělat, děvenko.“
V bytě nechal plačící dítě a odnesl peníze i šperky. Podle svědků se pak choval, jako by nic neudělal. Později se chlubil, že kdyby měl kulomet, zabil by tři sta lidí.
Proces, rozsudek a smrt ve vězení
Policie Jaroslava Malého dopadla během několika měsíců. Při výsleších se k vraždám přiznal a projevil spíše zklamání z toho, že nedostal víc obětí. Soudkyně Jaroslava Maternová ho popsala jako člověka naprosto chladného, bez výčitek a bez možnosti nápravy. „Znalci tehdy řekli, že toto není člověk, který by byl převychovatelný,“ uvedla v rozhovoru pro iDNES.cz.
Dne 24. ledna 1989 padl rozsudek smrti. Ve verdiktu stojí, že Malý vraždil „z pocitu křivdy“ a že šlo o „zvlášť zavrženíhodnou pohnutku“. Soud konstatoval, že jediným přiměřeným trestem je trest smrti. Malý rozsudek přijal s klidem. „To byste mě naštvali, kdybych nedostal provaz,“ řekl vyšetřovatelům.
Poprava se však nikdy neuskutečnila. Zrušení trestu smrti v roce 1990 znamenalo změnu na doživotí. Krátce poté byl Malý obviněn, že pomohl spoluvězni k sebevraždě, když ho prý stáhl za nohy a dotáhl smyčku kolem krku. Soud už ale neproběhl. Po dvou letech ve vězení se Malý oběsil. Podle soudkyně pravděpodobně ne z výčitek, ale kvůli silným revmatickým bolestem.
