Volby za minulého režimu měly oficiálně působit jako radostná manifestace pracujícího lidu. Ve skutečnosti ale šlo o předem připravené divadlo, kde absence u urny mohla znamenat potíže v práci nebo ve škole. Jedna kandidátka, jeden výsledek. Fraška, která se v Československu odehrávala dlouhých čtyřicet let.
Když hlasování přestalo být volbou
Rok 1946 byl na dlouhé čtyři dekády posledním okamžikem, kdy měli občané Československa skutečnou možnost svobodně volit. Komunisté tehdy získali 40 procent a stali se nejsilnější stranou. O dva roky později už ale převzali moc naplno a zavedli takzvanou jednotnou kandidátku Národní fronty.
„Hlas pro jednotnou kandidátku bude hlasem pro republiku, pro lidovou demokracii, pro cestu svobodného a pokojného budování naší socialistické budoucnosti,“ prohlásil tehdejší prezident Klement Gottwald. Slova, která zněla ze všech rozhlasů, byla jasným signálem. Tedy buď jste s námi, nebo proti nám.
Kdo chtěl vyjádřit nesouhlas, mohl vhodit takzvaný bílý lístek. Jenže i ten byl pod drobnohledem. Tisk i rozhlas tehdy varovaly, že bílý lístek patří do rukou „nepřátel socialismu“. A lidé věděli, že pokud se k podobnému gestu odváží, riskují stigma a často i postihy.
Slavnostní kulisa, skrytý dohled
Oficiální propaganda prezentovala volby jako událost, která měla působit skoro až poeticky. V archivu Českého rozhlasu se dochovala nahrávka hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha z roku 1954: „Člověk se cítí ňákej mladší, ako by sa mi ani nebulo překotalílo huž vosumasedmdesát let.“ Radost a dojetí měly být tou správnou emocí.
V roce 1971 popisovala jedna z prvovoliček svůj zážitek takto: „Začala jsem mít pocit takový, jaký bývá před startem. Silně mi tlouklo srdce, začala jsem se potit. Prostě takový slavnostní pocit,“ uvedla pro pořad Archiv Plus. Tehdy se říkalo, že lid „říká své ano socialismu“.
Jenže zatímco do éteru se vysílala slova o radosti, v zákulisí panoval přísný dohled. Účast byla sledována a absence u voleb se rovnala podezření z odporu. Server Totalita.cz připomíná, že vojáci volili na rozkaz velitelů, celé pracovní kolektivy pochodovaly k urnám a v některých místnostech ani nestály plenty. Protože tajná volba? To byl podle režimu buržoazní přežitek.
Poslední fraška a cesta ke svobodě
Systém jednotné kandidátky vydržel čtyři desetiletí. Komunisté si vždy zajistili většinu křesel, zatímco loajální „spojenci“ obsadili zbytek. Volební výsledky byly rok co rok stejné, tedy téměř stoprocentní volební účast, téměř stoprocentní souhlas s KSČ. V roce 1948 se ale lidé ještě odvážili své názory svobodně vyjádřit, více než 13 procent hlasovalo bílými lístky. I to je důkaz, že se pod fasádou loajality skrýval odpor, který později komunisté umlčeli.
Historik Petr Duchoslav připomíná, že volby v komunistickém Československu připomínaly frašku na svobodné hlasování. Účast byla sice vykazována kolem 99 procent, ale atmosféra strachu a předem určené výsledky jim braly jakýkoli smysl.
Zlom přišel až v červnu 1990. První svobodné volby po více než čtyřiceti letech přivedly k urnám 97 procent lidí. Byla to exploze zájmu a skutečná chvíle, kdy občané poprvé od války mohli rozhodnout bez Potěmkinovy vesnice a beze strachu.
Středeční Ulice: Vlasta Pešek skončí opět v nemocnici a Karla znovu opakovaně porušuje předpisy
Zdroj: autorský text, Totalita, Rozhlas Plus, iRozhlas
