Futuristický dopravní prostředek, který měl být levnější než dálnice a rychlejší než tehdejší letadla. Sovětský vlak „Sharopoyezd“ s kulovými koly patří k nejzajímavějším opuštěným projektům v dějinách dopravy. Přestože skončil jen u modelu, jeho ambice byly obrovské. A dodnes zůstávají inspirativní.
Vynálezce, který chtěl změnit železnici
V roce 1934 přinesl americký magazín Popular Science zprávu, která i dnes vypadá jako špatný vtip nebo scénář z Rychle a zběsile. Sovětský inženýr Mykola Yarmolchuk navrhl dopravní prostředek, který měl jezdit rychlostí přes 300 km/h, stát méně než dálnice a být „reálně uskutečnitelný“ ve všech podmínkách Sovětského svazu.
„Nový sovětský vlak má jezdit po betonové žlabové koleji, přičemž se pohybuje pomocí elektromotorů uvnitř kulových kol,“ psal Popular Science v únoru 1934. Nešlo o fantazii – reálný model existoval, stejně jako testovací trať nedaleko Moskvy. V té době, kdy světem ještě neprojížděl ani slavný německý Fliegender Hamburger (jehož první testy začaly až v roce 1933), byl Yarmolchukův koncept o desítky let napřed.
Vozidlo se jmenovalo „Sharopoyezd“, tedy doslova „míčový vlak“. Jezdilo ve vyfrézovaném betonovém korytě, které nahrazovalo klasické koleje. Těžiště mělo nízko, stabilitu zajišťovala aerodynamická konstrukce a hlavní výhodou měl být právě nižší rozpočet na výstavbu trasy – na rozdíl od klasických železnic nebo silnic.
Podle historického přehledu serveru Eurogunzel.com vznikl prototyp v rámci výzkumného ústavu BOSST a v roce 1932 absolvoval první úspěšné testy. Model se tehdy rozjel rychlostí kolem 70 km/h. Cílových 300 km/h bylo podle konstruktéra otázkou času – a lepších materiálů.
Rychlovlak byl reálný, jen přišel ve špatnou dobu
Yarmolchuk nebyl žádný naivní snílek. V době, kdy svět teprve zjišťoval, co dokáže elektřina v dopravě, už měl za sebou reálnou trať, funkční model a sérii výpočtů, které šly daleko za hranice běžného uvažování o železnici.
Navrhl koncept, který svým principem připomíná dnešní dráhy pro maglev – bezkontaktní magnetické vlaky. Místo kolejí použil kulová kola, jež se otáčela uvnitř žlabu, a celý vůz měl být stabilní díky konstrukci a těžišti. V té době ještě nikdo neřešil aerodynamiku u železniční dopravy. A přesto má „míčový vlak“ překvapivě elegantní tvary.
Pivní lázně napříč republikou: Brno, Znojmo nebo Karlovy Vary. Dobré pivo, odpočinek a síla chmelové koupele
Projektu ale nepřála doba. Technologicky byl tak napřed, že mu chyběla infrastruktura i schopnost sovětského státu uvést takovou věc do praxe. Navíc do vývoje zasáhl přesun pozornosti směrem k jiným projektům – vývoj tanků, průmyslové soběstačnosti nebo předválečné strategie měly prioritu.
Z celé konstrukce dnes existují jen archivní snímky, kresby, a pár řádků ve vědeckých publikacích. Přesto Sharopoyezd zanechal odkaz. Jak píše blog Found and Explained, který mapuje zaniklé dopravní projekty: „Yarmolchukův návrh předběhl svou dobu podobně jako futuristické návrhy Elona Muska, akorát v jiné éře a režimu.“
V čem byl vlak z roku 1934 lepší než ty dnešní?
Dnešní vysokorychlostní vlaky, jako je japonský Shinkansen, francouzský TGV nebo čínský Fuxing Hao, dosahují běžně rychlostí kolem 300–350 km/h. Technologicky je dovedlo do cíle několik dekád vývoje, miliardové investice a stabilní politické prostředí. To vše Sharopoyezd neměl.
Přesto jeho ambice překonávají i dnešní plány na vlaky budoucnosti. Proti TGV by nestál o moc hůře – minimálně v nákladech na trať, které měly být výrazně nižší díky jednoduššímu stavebnímu řešení. Proti maglevu, který potřebuje drahou a náročnou magnetickou trať, měl Sharopoyezd výhodu v jednoduchosti.
Z dnešního pohledu jde o ukázku toho, že vize technické revoluce často vznikají v podmínkách, které jim neumožní přežít. Pokud by Sharopoyezd vznikl v jiné zemi a o 50 let později, mohl se klidně stát hitem světové dopravy.
Záhada letu MH370 trvá i po 11 letech: Obří Boeing zmizel beze stopy a dodnes se neví proč
Zdroje: Popular Science (1934), Eurogunzel.com, Laputa
