Jen málokdo dokázal tak mistrně rozesmát publikum jako Vladimír Menšík. Přes chronické astma, hektické pracovní tempo a vášeň pro cigarety i sklenku dobrého vína rozdával radost, dokud mu to zdraví dovolilo. Jeho život byl zářivým příběhem o nezdolné lásce k herectví, které stavěl nad všechno – včetně sebe samotného.
Jak to všechno začalo
Narodil se 9. října 1929 v Ivančicích, nenápadném městečku jihozápadně od Brna, které si díky němu dnes vybaví téměř každý. Už od dětství miloval poutě, zábavy a vyprávění historek, což však jeho otce nenaplňovalo nadšením. „Pořádné řemeslo musíš mít, než se pustíš do těch pochybných kumštů,“ slýchal často. A tak mladý Vladimír nejprve vystudoval strojní průmyslovku. Ale touha po herectví byla silnější.
Janáčkova akademie múzických umění jej zprvu odmítla, ale Menšík byl paličatý. „Já sem budu chodit, dokud mě nevezmete,“ řekl údajně přijímací komisi. Nakonec se mu dveře na JAMU otevřely a cesta k herecké dráze byla volná.
Od prachu v divadle na filmová plátna
Menšík začal v divadle, ale jeho astma mu tam brzy začalo házet klacky pod nohy. Prašné sály mu komplikovaly dýchání, a tak se rozhodl pro film. Na Barrandově našel svůj druhý domov a stal se jednou z nejvýraznějších tváří československé kinematografie. Přes 150 filmů a nespočet televizních rolí – málokdo má tak bohaté portfolio.
Jeho styl? Nepřehlédnutelný. Jak zavzpomínal režisér Zdeněk Podskalský, Menšík byl „automat na švandu“. Dokázal bavit publikum i kolegy na place, a čím déle vyprávěl, tím víc nabíral na intenzitě. A to vše s kufrem plným léků po boku.
Bavič s kufrem injekcí
Menšíkovo astma nebylo žádnou banalitou. Na každé natáčení nosil dva kufry – jeden plný scénářů, druhý plný léků. Jeho dcera Martina vzpomínala, že často používal injekce, aby zvládl další natáčecí den. „Nikdy si na nic nestěžoval. Zavřel se do kouta, vzal si injekci a šlo se dál,“ prozradila.
Ani jeho láska ke kouření a alkoholu mu nepomáhala, ale jak sám říkal, žít jinak by pro něj nemělo smysl. Miloval společnost, historky a hlavně své publikum. I když už ho nemoc často srážela na kolena, vždy se zvedl a šel dál. „Dokud můžu hrát, tak žiju,“ opakoval blízkým.
Hobit: První verze vznikla už v roce 1966 z pera tvůrce Macha a Šebestové, osamělý Gandalf a další zajímavosti
Poslední rozloučení
Když 27. května 1988 stál naposledy před kamerou v televizním pořadu Abeceda, bylo to, jako by věděl, co přijde. Ve svém závěrečném vystoupení promluvil o zdraví, které podle něj lidé často podceňují. „Neměli byste nikdy přestat myslet na to, čemu říkáme zdraví,“ řekl se skleněným pohledem, který se divákům vryl do paměti.
Dva dny nato zemřel v brněnské nemocnici u sv. Anny ve věku 58 let. Kolegové ho přemlouvali, aby se šetřil, ale Menšík nemohl. Jeho láska k herectví byla silnější než on sám.
Odkaz, který žije dál
Ivančice si svého nejslavnějšího rodáka stále hýčkají. Rodný dům, expozice, ulice nesoucí jeho jméno – vše připomíná muže, který bavil národ a nikdy neztratil úsměv. Menšík zůstává fenoménem, který se neokoukal ani po desetiletích. Jeho humor a energie byly nakažlivé. A možná proto na něj nikdo nezapomíná.
Legendárního baviče na Silvestra připomíná Česká televize. V 15:40 vysílá Silvestry Vladimíra Menšíka a hned poté film Bohouš.
