Brněnská vila Tugendhat dnes slaví přesně dvacet čtyři let od zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO. Než se tam dostala, málem ji zbourali a udělali z ní ruinu. Funkcionalistický klenot sloužil jako stáj pro koně Rudé armády nebo tělocvična pro děti s vadami páteře. Příběh domu Grety a Fritze Tugendhatových dokonale ilustruje bouřlivé dějiny střední Evropy.
Architekt Ludwig Mies van der Rohe dostal v roce 1928 od otce Grety Tugendhatové volnou ruku a neomezený rozpočet. Výsledkem byla stavba za pět milionů korun. Za tuto částku by se tehdy dalo postavit třicet luxusních rodinných domů. Manželé si ale svůj sen o moderním bydlení užili pouhých osm let. V roce 1938 museli jako Židé uprchnout před nacismem a vila připadla Německé říši. Gestapo v ní zřídilo kanceláře a začalo s prvními necitlivými úpravami. To nejhorší však přišlo až s koncem války.
Koně v obýváku a hnůj na podlaze
Osvobození Brna v dubnu 1945 znamenalo pro vilu katastrofu. Do objektu vtrhla Rudá armáda a maršál Malinovskij si z architektonického skvostu udělal ubytovnu pro svůj jezdecký oddíl. Vojákům byla nějaká architektura úplně jedno. V hlavním obytném prostoru s unikátní onychovou stěnou se ubytovali koně. Vzácný nábytek z exotických dřevin skončil v provizorních kamnech jako palivo.
Dochované záznamy z podzimu 1945 hovoří jasně. „V hlavním obytném prostoru byly rozbité veškeré zasklené plochy, všude bylo plno skla a koňského trusu a hnoje,“ uvádí se v protokolu o stavu domu. Zničená byla prakticky celá koupelna rodičů a po zahradě se válely kusy nábytku. Když vojáci odešli, zůstala z domu jen zdevastovaná kostra. Bylo to smutné memento války, které volalo po záchraně, ale ta dlouho nepřicházela.
Od tělocvičny po rozpad státu
Komunisté tápali, k čemu ten luxusní barák vlastně využít. Objekt nejdříve sloužil jako soukromá taneční škola a později jako rehabilitační středisko pro děti s vadami páteře. V prostoru, který dnes obdivují architekti z celého světa, cvičily děti v úborech na žíněnkách. Děti a jejich cvičení dům zachránily. Jinak by ho nejspíš srovnali se zemí, i když uvnitř nezůstal kámen na kameni. Původní dispozice utrpěly necitlivými zásahy, prostory se dělily příčkami a přetíraly barvou.
Vila se stala svědkem zásadních okamžiků i v novodobé historii. Právě zde, na zahradě pod platanem, se 26. srpna 1992 sešli Václav Klaus a Vladimír Mečiar. Během rozhovoru mezi čtyřma očima zde fakticky dojednali rozdělení Československa. „Tady se rozhodlo o tom, aby rozdělení bylo kamarádské, spravedlivé pro všechny bez jakýchkoliv konfliktů,“ vzpomínal později Václav Klaus. Atmosféra onoho dne byla napjatá, ale vila poskytla důstojnou kulisu pro konec společného státu.
Návrat lesku a smíření
Zlom přišel 16. prosince 2001, kdy byla vila zapsána na seznam UNESCO. Definitivní záchranu však přinesla až generální rekonstrukce v letech 2010 až 2012. Oprava stála přibližně 174 milionů korun. Restaurátoři pracovali doslova s pinzetou v ruce a řešili každý detail. „Vila bude mít barvu, kterou jsme dohledali, byla to sedmá omítková exteriérová vrstva,“ popsala náročnost prací ředitelka vily Iveta Černá. Podařilo se objevit i ztracené části onychové stěny, které byly léta zazděné nebo považované za zničené.
Rodina původních majitelů se do domu nikdy nevrátila, přestože s městem Brnem udržuje kontakt. Nejmladší dcera Daniela Hammer-Tugendhat, která se narodila až v emigraci, vnímá dům s odstupem. „Vila není jako tenkrát. To ani není možné. Především tu nežijí lidé, kteří ten dům oživovali,“ řekla v rozhovoru pro Českou televizi. Dům svých rodičů považuje za památník, nikoliv za domov. „Pro mě je nemyslitelné žít ve vile Tugendhat,“ dodala jasně. Dnes je vila vyprodaná na měsíce dopředu a slouží jako připomínka toho, že kvalitní architektura přežije i ty nejhorší dějinné zvraty.
