Dnes je to naprosto samozřejmý nástroj, bez kterého se nelze civilizovaně najíst. Vidlička si prošla ovšem cestou od opovrhovaného symbolu úpadku po běžný nástroj. Po většinu historie byly totiž příborem prsty, dodnes se jim říká „příbory králů“. Některé oblasti si je jako slušný mrav zachovaly, například na Srí Lance tolerují příbory pouze turistům, místní jedí třemi prsty.
Nože a lžíce
Čepele nožů krájely maso, lžíce nabíraly polévku, nicméně sousto k rukám donesla vždy ruka. Doplnění příboru o vidličku tedy bylo naprostou revolucí. „Zavedení vidličky odráželo a současně urychlilo množství výrazných změn v kultuře stravování i zvyklostech při stolování,“ říká Lucia Galassová, antropoložka jídla z Říma. Větší kontrolu a rafinovanost stravování nicméně nevítal každý.
Společnost versus kus kovu
Právě na vidličce se ukazuje, jak mohou i takto obyčejné věci zaujmout společenskou úlohu. Vyvolala skandál, strach ze změn a vlnu odmítání. Rozhodně se tak nejednalo jen o kulinářskou inovací, ty dva až tři hroty otřásly společností. Archeologické nálezy ale ukazují, že rozhodně nešlo o novinku.
Nástroje s hroty používali lidé už ve starověku, hlavně Egyptě, Řecku a Římě. Šlo však o pomůcky k vaření a servírování, nefigurovaly přímo při jídle. „Na přinesení jídla do úst používal člověk po tisíce let prsty,“ osvětluje vývoj Gallasová. „Vidlička se zrodila jako poslední, byla používána sporadicky a definitivně jsme ji přijali až v 19. století.“
Nástroj ďábla?
Nedílnou součástí jídla bylo udržování společenských vztahů. Většinou se jedlo ze společných talířků, jídlo se trhalo a sdílelo. První skandál měla vidlička v 11. století. Byzantská šlechtična Marie Argyropoula si vzala syna benátského dožete. Pro svatební hostinu si pak nechala vyrobit zlatou vidličku se dvěma hroty.
Krátce nato ji benátský kněz odsoudil ve vášnivém kázání. „Bůh ve své moudrosti vybavil člověka přirozenými vidličkami, tedy prsty,“ prohlásil na její adresu. „Je proto urážkou Pána nahradit je kovovými.“ Duchovní v ní tedy neviděli jen zbytečnost, ale přímo urážku božího řádu (nemluvě o vlastní autoritě).
Lidé měli v očích církve zkrátka jíst rukama, což vložení umělého prvku narušovalo. Vidlička tak znesvětila uznávaný, posvátný a přirozený akt stravování.
STK každý rok? Nový plán EU rozčiluje majitele aut starších 10 let
Vidlička si razí cestu
Během 11. století se ale ve vyšších vrstvách rozšířila, což všechny náboženské vůdce citelně otrávilo. Obávali se posunu v tom, jak lidé kontrolují jídlo, následně i moc a chování. Současně nemohli ignorovat podobnost s ďáblovým trojzubcem. Satan byl tehdy zobrazován právě s troj nebo čtyřzubcem v ruce.
„Církev hlásala prostotu u stolu,“ podotýká Gallasová. „Ruce byly přímé, pokorné spojení s jídlem, společné chudým i bohatým. Vidlička znamenala nadbytek, přepych.“ Stolovat také znamenalo doslova ušpinit si ruce. S tím taky souvisí rčení, že „po jídle má stůl vypadat jako bojiště“. Vidlička nebodala jen do jídla, ale do tradice, kterou kontrolovala.
Není cesty zpět
Ačkoli na ni církev i odpůrci útočili horem spodem, její šíření už nešlo zastavit. Italská aristokracie si ji osvojila dřív než jiné regiony Evropy, hlavně díky kontaktu s vytříbeností Byzance a Arabů. Italská kuchyně se navíc vyvíjela směrem k jídlům, která pečlivější zacházení vyžadovaly, třeba komplikovanější pečení masa a kluzké těstoviny.
„Vidlička byla signálem odstupu od jídla jako základního živočišného aktu,“ vysvětluje historik jídla Kenneth Albala. „Vytvářela kolem strávníků individuální hranice, odrážel a hlubší kulturní posun k formálnosti, osobnímu prostoru i sebeovládání u tabule.“
Pro slabochy
Vidlička se tak ujala u šlechty, nižší vrstvy s ní měly problém. Hlavně v Anglii a počátcích Ameriky byla brána jako nemužná a jako zbytečný přídavek pro normální stravování. Postupně se ale stala symbolem postavení, znamenala kultivované stravování. Nezměnila tak jen způsob jídla, ale i status toho, kdo sedí u stolu.
Návrat ke hmatu
Rostoucí obchod v 17. a 18. století ji pak dostal prakticky všude. Její původní image vytříbeného stolování se však v moderní době vytrácí. Paradoxně se tak částečně vracíme k fyzickému kontaktu s jídlem. Hlavně pouliční kuchyně a stravování na cestách klade opět důraz na smyslovou interakci s potravou.
Zdroje: NationalGeographic, ResearchGate, Slate
