Před třiceti lety ji na kurtu zezadu bodl fanatik a tenisová kariéra se jí sesypala jako domeček z karet. Dnes se bývalá tenisová královna Monika Selešová chystá oslavit 52. narozeniny a znovu mluví o bolesti. Tentokrát jde o diagnózu nevyléčitelné autoimunitní nemoci, která jí bere sílu i zrak. A přesto se rozhodla zůstat bojovnicí.
Dívka, která měla přepsat dějiny
Na začátku devadesátek to v mužském i ženském tenisu vřelo, ale jedno jméno soupeřky opravdu děsilo. Monika Selešová, jugoslávský zázrak s maďarskými kořeny, drtila konkurenci s neuvěřitelnou lehkostí. První grandslam vyhrála na Roland Garros v 16 a půl letech, v sedmnácti už byla světovou jedničkou.
Její levoruké bomby, křik po každém úderu i pověst „neprůstřelné“ hlavy z ní dělaly strašáka všech soupeřek. Odborníci tehdy počítali, kolik rekordů překoná, až jednou skončí. Že tuhle pohádku přepíše kuchyňský nůž v ruce cizího muže, to by tehdy asi nikoho nenapadlo.
Bodnutí mezi lopatky, které změnilo svět tenisu
Je 30. duben 1993, Hamburk, čtvrtfinále proti Magdaleně Malejevové. Monika sedí na lavičce, pije, odpočívá. Za zády se k ní přiblíží osmatřicetiletý Günter Parche, fanatický obdivovatel její rivalky Steffi Grafové. Z hlediště dojde až k lavičce a vrazí jí mezi lopatky nůž s dvaceticentimetrovou čepelí.
Zranění je naštěstí „jen“ povrchové, čepel zajede do těla asi dva centimetry. Opravdové škody ale způsobí někde jinde. Ze sebevědomé šampionky se stává uzlíček nervů, který se bojí sednout si na kurt zády k lidem. Do tenisu se nevrátí víc než dva roky, do Německa už dlouho vůbec.
Ještě horší ránu jí zasadí německý soud. Parche od něj odchází s dvouletou podmínkou a povinným léčením na psychiatrii. „Do Německa už se nevrátím. Nikdy tam dostatečně nepotrestali útok zezadu jako zločin. Nerozumím tomu,“ vysvětlovala později, proč se zemi vyhýbá.
Fanatik přitom u soudu přizná motiv bez obalu. „Chtěl jsem jí co nejvíc ublížit, aby nemohla hrát dlouho tenis,“ vypověděl podle iSport.cz.
Noční můry, útěk do kůlny a den, kdy prolomila mlčení
Po útoku se devatenáctiletá hvězda sesune do sebe. Přestěhuje se s rodinou na Floridu, kde má za domem kurty, ale místo velkých turnajů ji čekají dlouhé hodiny sama se sebou. Dva roky prakticky zmizí z očí veřejnosti.
Spí přes den, v noci sedí na posteli a bojí se tmy. „V podstatě jsem přešla na denní spánek, v noci jsem jen seděla na posteli, nemohla jsem spát,“ svěřila se později v otevřeném rozhovoru pro Sports Illustrated.
Jednou trénuje za domem, když periferně zahlédne muže, jak visí na plotě a křičí na ni „Moniko, miluju tě, musíš se vrátit zpátky.“ Zpanikaří, uteče do kůlny, bratr volá policii. Z „fanouška“ se nakonec vyklube přítel sousedky, který jí chtěl jen vyznat obdiv. Ani takové historky ale jejímu strachu nepomáhají. „Tak ať mi raději napíše dopis,“ reaguje prý tenkrát hořce.
Z bezmoci začne jíst. O své závislosti na přejídání mluví o pár let později bez příkras, věnuje se osvětě poruch příjmu potravy a snaží se, aby se jiné dívky necítily samy.
Zlom přijde v červenci 1995, kdy konečně prolomí mlčení na titulce Sports Illustrated a popíše i drsné detaily. Vzpomíná třeba na chvíli, kdy za ní do nemocnice přijde policistka, aby jí ukázala důkazy. „Měl nazelenalou rukojeť. Byl dlouhý a štíhlý. Policistka mi řekla, že je to nůž na vykosťování,“ líčila podle Aktuálně.cz.
Když pak musí v nemocnici identifikovat zakrvácené tričko, zlomí se úplně. „V tu chvíli jsem úplně ztratila kontrolu. Vykřikla jsem ‚Co to je?‘ A znovu mě to zasáhlo,“ popisuje.
Velký comeback, který už nikdy nebyl stejný
Po dvou a čtvrt roce se Monika vrací na kurt. V roce 1996 znovu vyhraje Australian Open, dostane dvakrát cenu WTA za návrat roku a fanoušci doufají, že stará královna je zpátky. Oficiálně pověsí raketu na hřebík až v roce 2008, v součtu má v kapse 53 titulů a devět grandslamů.
Podle Martiny Navrátilové, která proti ní nastoupila šestnáctkrát, se ale něco uvnitř definitivně změnilo. „Monika byla mentálně nesmírně tvrdá. Člověk ji nebyl schopný zlomit. Nikdy jste neměli pocit, že by panikařila nebo byla naštvaná. Byla dokonalá. A tuhle svou stránku po útoku ztratila. Přišla o sebevědomí a o své ostří,“ řekla legendární Češka pro ESPN.
Navrátilová dokonce prohlásila, že Parche „změnil běh dějin tenisu“. Bez útoku by podle ní měla Monika víc titulů než Grafová nebo Margaret Courtová. V číslech to sedí. V době incidentu měla Selešová osm grandslamů, po návratu přidala už jen jeden.
I tak se ale naučila žít s novou verzí sebe sama. Stala se americkou občankou, žije na Floridě, působí jako motivační řečnice a věnuje se právě osvětě kolem poruch příjmu potravy a práce s traumatem.
„Ty jo, vidím dva míčky.“ Nová životní rána
Jako by toho tělo i duše neměly za sebou už dost, před pár lety přišla další zkouška. Monika si začala všímat podivných signálů při rekreačním tenise s dětmi a rodinou. „Hrávala jsem s dětmi nebo členy rodiny a minula jsem míček. Říkala jsem si: ‚Ty jo, vidím dva míčky‘. To jsou příznaky, které nelze ignorovat,“ popsala v rozhovoru pro agenturu AP.
Lékaři jí diagnostikovali myasthenia gravis. Jde o autoimunitní onemocnění, které narušuje nervosvalový přenos, způsobuje slabost svalů, potíže s chůzí, zvedáním rukou i otevíráním očí. „Už jen upravit si vlasy byl velký problém,“ řekla k tomu otevřeně.
Nemoc je chronická a nevyléčitelná, pacienti se učí spíš s ní žít, než ji „porazit“. „Má to velký dopad na můj každodenní život,“ přiznala Selešová v rozhovoru pro AP. Zároveň ale dodala větu, která přesně vystihuje její celoživotní bojovnost: „Ale jak pořád říkám coby mentorka dětem: míček se různě odráží a vy se musíte přizpůsobit. A to je to, co právě dělám.“
