Od 16. října nasazuje TV Seznam legendární seriál Věřte nevěřte, poběží každý všední den v 18:05. Příběhy, které kdysi naháněly husí kůži, se vrací v plné síle. Jen tentokrát už víme, že „pravdivé příběhy“ byly často tak trochu sci-fi. Nebo taky úplná šílenost z pera scenáristů.
Fenomén, který ovládl devadesátky
Pamatujete si ten pocit? Tma za oknem, na stole čaj a Jonathan Frakes, který s kamenným výrazem pokládá otázky typu: „Myslíte si, že tenhle příběh je pravdivý?“ Věřte nevěřte se poprvé vysílal v roce 1997. První sérii moderoval herec James Brolin, známý z klasických filmů sedmdesátých let. Jenže už po pár dílech se nechal slyšet, že „diváci mi posílají vlastní záhady, ale honorář mi nezvedli“, a tak skončil. Od druhé série převzal žezlo Jonathan Frakes, tehdejší hvězda Star Treku: Nové generace.
A právě s Frakesem se z Věřte nevěřte stala legenda. Jeho chladný projev, ironické úsměvy a kultovní hlášky se staly virální dávno předtím, než vůbec existoval internet. Český dabing navíc přidal nezaměnitelný hlas Jiřího Plachého, který daboval oba moderátory, Brolina i Frakese. V kombinaci s mystickou hudbou a hlasem „z jiného světa“ vzniklo něco, co prostě nejde zapomenout.
V Česku pořad běžel s úspěchem na přelomu devadesátých a nultých let. Formát byl geniálně jednoduchý. Pět krátkých příběhů, z nichž některé se „skutečně staly“. Ostatní byly výmyslem scenáristů. Pravdu jste se dozvěděli až na konci pořadu. A když Frakes klidným hlasem řekl: „Ne, tento příběh jsme si vymysleli,“ běhal mráz po zádech i těm, kdo věděli, že je to jen seriál.
Pravda, nebo výmysl? Jak vznikaly „skutečné“ příběhy
Věřte nevěřte stálo na jedné zásadní otázce. Co je fakt a co fikce? Jenže odpověď byla trochu jiná, než jsme si kdysi mysleli. I ty zdánlivě „pravdivé“ příběhy byly totiž často postavené na velmi pochybných základech. Tvůrci se inspirovali knihami levného spisovatele Roberta Tralinse, muže, který psal brakové westerny, detektivky a různé „skutečné příběhy“ podle novinových střípků z amerických zapadákovů. A ověřování? Téměř žádné.
Vznikaly tak i zcela vymyšlené historky často podle městských legend. Autoři se prý řídili jednoduchým pravidlem: „Když se to mohlo stát, pak se to možná i stalo.“ Výsledek? Vzniklo 225 příběhů, z nichž 132 bylo označeno jako pravdivé a 93 jako smyšlené.
I když se po každém díle dozvídali diváci, co byla pravda a co ne, lidé často volali do televize s tím, že přesně ten „vymyšlený“ příběh se jim opravdu stal. Kruh se tak nakonec uzavřel, realita a fikce se propojily tak dokonale, že už je nešlo oddělit.
Největší bizáry, na které se nezapomíná
Každý z nás měl ten „svůj“ díl, který ho dostal. Někdo se bál otevřít skříň, jiný odmítal zhasínat. Scenáristé Věřte nevěřte byli mistři absurdna, jejich nápady se pohybovaly někde mezi duchařinou, urban legendami a telenovelou.
Jedním z nejslavnějších příběhů je Příšera ve skříni. Malý Danny si je jistý, že v jeho pokoji něco žije. Rodina mu samozřejmě nevěří, dokud si do skříně nevleze jeho bratr Brian a prostě zmizí. Zůstane po něm jen oblečení. Scenáristé po letech přiznali, že inspirací byla skutečná historka o chlapci, který utekl šachtou a schoval se u kamaráda. Ale ruku na srdce, tehdy jsme tomu věřili všichni.
Další legendární kousek? Dům stínů. Mladá hlídačka domů si pustí televizi a uvidí muže, který míchá maltu ve sklepě. Brzy zjistí, že sleduje přímý přenos z domu, ve kterém právě sedí. Když sleze do sklepa, najde zazděnou ženu, která se snaží dostat ven. To byl moment, kdy si i odvážnější diváci v obýváku rozsvítili.
A pak tu byl Přízrak s rudýma očima. Epizoda, kterou si pamatuje snad každý. Chlapec se v noci vzbudí, jde pro vodu a v temnotě uvidí dvě červeně zářící oči. Ukáže se, že patří chůvě, která je tak trochu… z jiného světa.
V žebříčku kultovních epizod nechybí ani Dvě sestry, kde žárlivá Rhoda oblékla svatební šaty své mrtvé sestry a na místě zemřela. Nebo Noc hrůzy, kde se manželé Cummingsovi snaží zastavit vodu, která se valí z kohoutku. Na zrcadle se pak objeví vzkaz „Děkuji.“ Duchařina, morální ponaučení i kýč v jednom. Dokonalý koktejl devadesátek.
Zákulisí, které jste neviděli
Za kamerou se děly věci možná ještě podivnější než v samotných příbězích. V Rusku si natočili vlastní verzi s místním moderátorem a vystřihli všechny vstupy Jonathana Frakese, prý působil příliš „americky“. V Německu pořad běžel pod názvem X-Factor: Das Unfassbare, dostal vlastní znělku a nakonec i úplně nové díly.
V českém dabingu se také stala drobná perlička. Závěrečné „I’m Jonathan Frakes“ se překládalo jako „Příště na shledanou“. Až v posledních epizodách čtvrté řady se objevilo správné „Zdraví Jonathan Frakes“. Zdánlivý detail, který si ale fanoušci pamatují dodnes.
Mimochodem, Frakes sám má z popularity svého pořadu radost. „Cítím se díky tomu moderně a mladě,“ řekl kdysi. Internet si z něj udělal mem, Drunk Jonathan Frakes, kde se jeho legendární otázky přehrávají zpomaleně. On sám se tomu směje. Inu, i záhadolog může mít smysl pro humor.
Návrat po letech. Proč to pořád funguje
A teď je seriál zpátky. TV Seznam spouští Věřte nevěřte znovu od začátku, každý všední den v 18:05 uvede jeden díl. Nostalgie, kterou si diváci pamatují z doby VHS kazet a analogové televize, se tak dostává i do digitální éry.
A proč to funguje i dnes? Protože Věřte nevěřte je přesně to, co televizní divák občas potřebuje. Trochu napětí, trochu hlouposti, trochu nostalgie. Pořad, který si sám ze sebe nedělá těžkou hlavu, a přitom nás nutí přemýšlet, jestli jsme náhodou taky něco takového nezažili.
Čtvrteční Ulice: Ota zasahuje, usmíření a velká novinka
Zdroje: autorský text, CSFD, Culture Crossfire
