V polovině 80. let bylo Československo, respektive celým názvem Československá socialistická republika, pevně v otěžích komunistické strany. Mezi všemi zeměmi tzv. východního bloku jsme byli snad nejoddanějším služebníkem či spojencem SSSR. A nic moc nenaznačovalo tomu, že by se měla situace změnit. No, přece jen k tomu naštěstí nakonec došlo.
Disent a víra
Cokoli, co nepatřilo do stranou schváleného mainstreamu, přežívalo na okraji společnosti. Všechny bezpečnostní složky byly stále v pohotovosti, beznadějnost stavu ještě posilovala přítomnost sovětských vojsk. Jak už to ale bývá, pevnost panovala jen na povrchu. V hlubších vrstvách, jako když se k povrchu dere magma, bujely síly docela nečekané.
Když se stal hlavou katolické církve Karol Wojtyla a přijal jméno Jan Pavel II., dostala se obroda křesťanských aktivit nejen do jeho rodného Polska, ale prosákla i k nám. A právě činnost podzemní církve byla tehdy zajímavá pro celou společnost. Současně byla velmi vynalézavá, takže unikala hledáčku moci. I mladí lidé pak viděli víru jako alternativu a způsob rebelie vůči komunistické ideologii.
Postupné probublávání
Forem bylo mnoho, od proslulých bytových seminářů po víkendové mládežnické akce. Navíc se sem pašovala teologická literatura i filosofické spisy. Bylo to vlastně praktické vyjádření krásné ideje, že „myšlenky jsou beze cla“. Protože ať dělá totalita cokoli, ony si nakonec svou cestu najdou.
To, co se odehrávalo pod povrchem zdánlivé pevnosti, vytrysklo v roce 1985 při 1100. výročí úmrtí věrozvěsta Metoděje. Místem vzpoury se stal moravský Velehrad. Coby poutní místo nebyl socialistickým zřízením úplně potlačen, neutichl ani během ostrakizace církevních aktivit.
Zákaz papeže a 30 000 lidí
Nový svatý otec navíc toto místo ctil jako kolébku i symbol víry v této části Evropy, nebylo ho tedy možné dost dobře „potlačit“. Vláda mu ovšem návštěvu neumožnila, proto dostal možnost stále smělejší kardinál František Tomášek. Už k samotné tradiční kněžské pouti se na jaře připojilo více jak 30 000 lidí.
Navzdory informačnímu embargu i dalším snahám bezpečnostních složek režimu sem pak v červenci dorazily další desítky tisíc poutníků. Strana se sice pokusila přetvořit náboženskou pouť v mírovou slavnost podle své ideologie. Všichni její zástupci se však střetli s atmosférou a vnitřní silou, která připomínala obrodu z konce 60. let.
Kde si můžete dát pivo a řídit? Evropa toleruje i 0,8 promile, ale pozor na pojišťovny a nehody
Když se režim ztrapní
Právě Velehrad se tak v tomto roce stal mezníkem oslabení režimu. Dle některých zdrojů sem mělo nakonec dorazit až 250 000 poutníků. Ti také vypískali úvodní projev ministra kultury Milana Klusáka. Ten se totiž snažil celou pouť prezentovat jako „mírovou demonstraci“, tedy něco, co organizuje strana.
Ačkoli měli policisté i armáda připravena i vodní děla, neodvážili se je použít proti tak velkému davu. Současně si strana docela „naběhla“. Aby událost využila k propagandě, dovolila účast rakouské i německé televizi. V neděli pak lidé nadšeně přivítali papežského legáta kardinála Casoroliho i kardinála Tomáška.
Jak se prozradili příslušníci
Během oslav se poutníci pustili i do cyrilometodějské poutní hymny Bože, cos ráčil. Ta měla tehdy zakázanou poslední sloku o setrvání ve víře navzdory nepřízni okolí. Z nových vydání kancionálů ji komunisté vypustili. Jakmile na ni tedy došlo, všichni příslušníci StB na sebe upozornili, protože ji neznali a ani je neměli v textu.
I když začal režim poté drasticky potlačovat celou církev a zakazoval její akce, stal se Velehrad zřetelně bodem lámání státní moci.
Kdo ve skutečnosti byli Cyril a Metoděj: Změna jmen, bratři, z nichž ten s chatrným zdravím byl nadanější a dotáhl to nejdál
Zdroje: Wikipedia, Fatym, Jesuit, PlusRozhlas
