Ano, zní to dost infantilně, tedy dětinsky. Ovšem právě to je účelem takového kurzu. Nejde tedy o nějaké lekce degustování pro dospělé, ale učení rodiče, jak k jídlu dovést své nejmladší potomky. To, že je jídlo na talíři, ještě neznamená, že se do něj dítě hnedka pustí. Co vás tedy může Škola papání naučit?
Škola papání – postupnými kroky k potravinám
Stejně tak to neznamená, že je pro dítě povinnost ho jíst. Jitka Ludvíčková, zakladatelka Školy papání, proto radí celkovou změnu přístupu k dětem, které nechtějí ochutnávat nové potraviny. Změna je totiž vždycky nejistota, platí to pro lidský život obecně, pro děti je to mnohem silnější.
Dítě vnímá mnohem více i vizuální stránku jídla. Jakmile vypadá jinak, nemá k němu důvěru. Může jít i o naprosté detaily jako je uražená špička sušenky, a už je problém na světě. Ačkoli to rodič vidí jako vrtoch, pro dítě je to skutečné. Ono to jídlo opravdu nepoznává.
Ochutnání je až další krok
Ochutnání potraviny máme obvykle zafixované jako první krok seznámení se s novou potravinou. Ochutnávka vína znamená doušek, ochutnávka sýra kousek na špejli. Existují ale i nižší stupně vhodné právě pro děti.
Je tedy potřeba dát laťku hodně nízko a teprve po jejím překonání se posunout dál. Děti nové jídlo kolikrát netolerují ani na vlastním talíři. Nechtějí na ně sahat, čichnout k němu nebo se na něj podívat zblízka.
Co je ochutnání?
Výskyt potraviny v pouhé blízkosti dítěte je tak první vrstvou seznamování se. Ochutnat něco pak znamená, že to člověk olízne, případně vloží do úst a zase vyndá či vyplivne. „Setkávám se často s myšlenkou, že ochutnání musí zahrnovat spolknutí. Dítě sní sousto a pak už nemusí pokračovat,“ říká Jitka Ludvíčková.
„Ale právě ochutnání bez tlaku na polknutí je kolikrát mnohem funkčnější,“ podotýká Ludvíčková. Hlavně na chutě se totiž potřebujeme postupně naučit. Běžná jídla jsou mixem chutí, kde ani jedna pořádně nevyniká. Ale takové olivy, rozinky, niva, pivo nebo víno, to je něco jiného.
Bedřich se vrací do Ulice: Adrian Jastraban znovu naskočil do rozjetého vlaku a hned bylo veselo
Ono to tady jen tak leží
Při setkání s novou potravinou očekává dítě zpravidla požadavek na ochutnání. Prvním krokem je tedy snížit úzkost – přítomnost jídla vůbec nic neznamená. Prostě to tam leží, není třeba na to nijak reagovat. Není nutné se tomu jídlu bránit, klidně ho může odsunout na druhou stranu stolu.
Negativní asociace
Děti se nebojí jídla jako takového, ale nechtějí opakovat případnou předchozí negativní zkušenost. Mohly si vložit do pusy něco horkého, příliš slaného, něco, co chutnalo jinak, než čekaly. Pak už nechtějí mít instinktivně cokoli společného a dalším neznámým pokrmem.
Netrpí-li tedy dítě nechutenstvím, jde obvykle právě o strach z neznámého. Jakékoli výhrůžky, tresty, odměny nebo podobné mechanismy mají zpravidla efekt zcela opačný.
Zapojení a pravidelnost
Rodiče mají v určitých situacích sklon jednat s dítětem jako přívěskem bez vůle. Je na místě mu ale dopřát pocit, že je součástí plánu, součástí rozhodování. Také rády pomáhají. Dovolte jim dát potravinu do košíku v obchodě a už to pro ně nebude anonymní balíček. Bude to něco, co měly v ruce.
Dítě by mělo jíst cca každé 3 hodiny. Kromě hlavních jídel mají v denním rytmu místo pro menší svačiny. Také dítě zapojte do přípravy pokrmu nebo ho nechte sledovat vlastní kuchtění. Uvidí, jak se základní suroviny stávají tím, co má nakonec na talíři.
Tak dobrou chuť.
Andrea Verešová provokuje fotkami z Mauricia: Bikiny, pózy, západy slunce a figura jako z katalogu
Zdroje: Montessori, irozhlas
