Vzpomínáte? Žádné suši, žádné drahé prosecco a už vůbec žádné teambuildingy v luxusních resortech. Vánoční večírky před rokem 1989 měly svoje specifické kouzlo, které se mísilo s vůní levného vína, cigaretového kouře a všudypřítomného vlašáku. Odboráři z ROH to ale mysleli dobře, hlavně aby bylo co pít a děti měly radost z čokoládových kolekcí. Jak se tehdy slavilo a proč jsme se na ty „povinné“ akce vlastně těšili?
Chlebíčky a vlašák, gastronomie, která neurazí
Když se řekne „podnikový večírek za socialismu“, většině z nás se okamžitě vybaví prohýbající se stoly. Ne snad pod tíhou kaviáru, ale pod náporem stovek chlebíčků. Šunkový, vajíčkový, s debrecínkou, fantazii se meze nekladly, pokud tedy v kantýně zrovna měli suroviny. Základem byl poctivý vlašák, ve kterém stála lžíce, a rohlíky, které se sice do druhého dne proměnily v gumové pendreky, ale po třetí skleničce „Svícy“ to nikomu nevadilo.
Pitný režim byl totiž kapitola sama pro sebe. Zatímco dnes si vybíráme z vinného lístku, tehdy tekla proudem Kofola (často říznutá Tuzemákem) a pivo. Kdo měl štěstí a známosti, sehnal na oslavu i nedostatkové mandarinky nebo banány, které jinak zdobily mísy jen ve vyvolených domácnostech. Byla to doba skromná, ale o to víc se lidé uměli bavit, prostě se jedlo to, co bylo, a nikdo neřešil kalorie ani bezlepkové diety.
Kdo nebyl v ROH, měl smůlu
To největší lákadlo, kvůli kterému byli zaměstnanci ochotní přetrpět i nudné projevy stranických funkcionářů, byly vánoční kolekce. Dnes je koupíte v každém supermarketu, ale tehdy? To byl poklad! Revoluční odborové hnutí (ROH) je svým členům rozdávalo buď zcela zdarma, nebo za symbolickou cenu.
Pro rodiny s dětmi to byla zásadní věc. Půlkilová kolekce vyšla v obchodě třeba na 35 Kčs, ta velká rodinná pak v pozdějších letech klidně na necelou stovku, což nebylo málo. Kdo nebyl v odborech, musel buď spoléhat na známosti, nebo doufat, že něco zbyde v Jednotě pod pultem.
Když šéf odešel: Zelená, cigára a „soudružské“ sbližování
Zatímco první hodina večírku bývala škrobená a plná oficiálních projevů, to pravé „maso“ začalo, až když se vedení odebralo domů, nebo naopak, když ředitel povolil kravatu a vytáhl láhev schovanou v kredenci. Kanceláře se okamžitě proměnily v jeden velký popelník. Kouřilo se všude a bez přestání, vzduch by se dal krájet a byl cítit směsicí Startek, Spart a levné kolínské.
A alkohol? Ten tekl proudem. Kdo neměl známé, pil „čerta“ (griotku s rumem) nebo zelenou, fajnšmekři vytáhli koňak. Zábrany šly rychle stranou a morálka se uvolnila přímo úměrně počtu vypitých panáků. Právě v tomto oparu kouře a alkoholu často vznikaly milostné trojúhelníky, které pak živily podnikové drby až do Velikonoc. Alkohol totiž často rozvázal jazyk až příliš a jak potvrzují i dnešní odborníci, právě vánoční večírky byly a jsou semeništěm nevěr a vyříkávání osobních sporů.
Mýdlo a ručník místo prémií
Zapomeňte na třinácté platy v řádech desetitisíců nebo poukazy na wellness. Dárkové balíčky pro zaměstnance byly ryze praktické. Často obsahovaly to, co se zrovna v daném podniku vyrábělo, nebo co se podařilo hromadně sehnat. Klasikou byly dárkové kazety s kosmetikou, mýdlo Fa nebo Jelen, k tomu ručník, v lepším případě deodorant.
Byla v tom jistá symbolika doby. Dárky měly být užitečné. Ženy často dostávaly kávu (tehdy vzácnou komoditu) nebo punčocháče, muži láhev alkoholu. I když to dnes může působit úsměvně, tehdy si lidé těchto drobností vážili.
Koneckonců, v době, kdy se na toaletní papír stály fronty, byl i balíček s hygienickými potřebami malým vítězstvím. Atmosféra na večírcích ale bývala uvolněná, často až příliš. Jakmile oficiální část skončila a vedení odešlo, kanceláře se měnily v taneční parket a mnohá „pracovní přátelství“ se zde utužila více, než by se slušelo.
