Pamatujete si tu vůni, když jste jako malí poprvé otevřeli krabici s vánoční kolekcí? Ten závan čokolády, staniolu a očekávání. Pro někoho to byla největší pochoutka roku, pro jiné boj s tvrdým fondánem, který končil zpátky v krabici. Vánoční kolekce k nám neodmyslitelně patří, ačkoliv sehnat je za socialismu nebyla vždycky hračka. Zatímco rodiny s dětmi si je nosily z práce od ROH, ostatní museli stát fronty, nebo uplácet.
Víte, že věšení čokoládových figurek na stromeček je vlastně světový unikát? Vážně, nikde jinde tuhle tradici v takové míře nepěstují. Zatímco v Americe mají na stromku popcorn a v Německu sklo, my Češi (a Slováci) prostě potřebujeme ojídat stromeček. Ať už to byly duté figurky, salónky, nebo ty slavné „Arabesky“, Vánoce bez nich by byly poloviční. Ale opravdu byly tenkrát tak dobré, nebo nám jen paměť lakuje minulost na růžovo?
Sladký luxus za 35 korun
Dneska v obchodě necháte za „lepší“ kolekci klidně šest stovek, ale pamětníci moc dobře vědí, že dřív byly ceny nastavené jinak. V osmdesátkách jste za půlkilovou krabici dali 35 Kčs. „Když to vynásobíte koeficientem přepočtu výdělku z roku 1986 pro výpočet důchodu, vyjde vám dnešních 550 Kč,“ vypočítal si pamětník pan Mojmír. Takže ona to vlastně žádná láce nebyla ani tenkrát.
Jenže peníze nebyly ten hlavní problém. Tím byla dostupnost. Rodiny s dětmi měly obrovskou výhodu, mocné ROH (Revoluční odborové hnutí). „My jsme je nekupovali, při třech dětech se jich nám doma sešlo od ROH šest, takže jsme ještě obdarovávali prarodiče,“ vzpomíná paní Dana.
Kdo ale děti neměl, ten ostrouhal, nebo musel do fronty. A to někdy vyvolávalo v kancelářích dusno. „Moje známá se mohla pominout. Já dostala tři a ona měla jedno dítě, takže jednu. Ještě teď se směji, když si vzpomenu, jak zuřila a slova si nevybírala. Tak závistivou ženu jsem v životě potkala jen jednou,“ popsala atmosféru na pracovišti pamětnice paní Anna.
Mandarinky jako tvrdá měna
Shánění dárků a dobrot bylo za minulého režimu často o známostech. Nesehnali jste kolekci? Smůla. Nebo jste museli mít něco na výměnu. Kolekce samy o sobě fungovaly jako skvělé úplatky, ale někdy to fungovalo i naopak.
Jedna z pamětnic v diskuzi přiznala barvu a popsala, jak fungoval „výměnný obchod“ v praxi. „Já dávala jako úplatky mandarinky. Třeba vedoucímu z hračkárny, aby mi nechal jednu stavebnici na Vánoce, protože jsem neměla čas stát frontu,“ svěřila se čtenářka Liběna.
Fondánová válka a pocukrovaný lůj
A pak je tu ta věčná debata o chuti. Byla ta čokoláda tenkrát poctivější? Většina lidí přísahá, že ano. „Dnes už žádné kolekce nekupuji. Místo kdysi výborné kvalitní čokolády je ve staniolu zabalená přeslazená tuková hmota obarvená nahnědo, která kakao ani neviděla! Jako kdybych vzala do úst pocukrovaný lůj… hnus,“ nebere si servítky paní Hana.
Na druhou stranu, ne všechno v těch krabicích bylo zlato. Pamatujete na ty tvrdé fondánové bonbony, které v krabici vždycky zbyly jako poslední? Nebo na duté figurky, které se rozmáčkly, jen jste se na ně podívali?
Nutno říct, že dnešní výběr je obrovský, ale to kouzlo „zakázaného ovoce“ a vzácnosti je pryč. Dříve jsme figurky opatrně vyjídali tak, aby staniol zůstal neporušený a mohl se prázdný pověsit zpátky na stromeček (přiznejte se, kdo to dělal?). A dnes? Dneska si prostě koupíme další krabici. Ale tu radost, když jste v té změti papírků našli poslední čokoládovou šišku, tu už v supermarketu nekoupíte.
Všechny články s vánoční tematikou najdete ZDE.
