Vánoce. Kdysi voněly purpurou, jehličím a trochou té nervozity, jestli seženeme všechno, co je potřeba. Dnes se na tu dobu díváme s nostalgií, někdy s úsměvem, jindy s kroucením hlavy. Ale ruku na srdce, mělo to něco do sebe. Pojďme si společně zavzpomínat na dobu, kdy největším pokladem byla kolekce od ROH a banány se na stole objevily jen jednou do roka.
Pamatujete si ten pocit? Ten zvláštní mix očekávání a skromnosti. Nebyly to hory dárků, ve kterých by se člověk topil, ale o to větší radost nám udělala každá maličkost. Vánoce za socialismu nebyly o politice, ale o tom, jak si udělat hezkou chvilku navzdory všemu okolo. Ať už jste stáli frontu na banány, nebo jste se těšili, co přinese táta z práce v tom kouzelném balíčku.
Poklad zvaný kolekce
Jestli něco symbolizuje socialistické Vánoce, je to vánoční kolekce. Byla to taková naše malá bonboniéra na stromeček. Dneska v obchodech vidíme regály prohýbající se pod náporem čokolády, ale tehdy? Kolekce byla vzácnost. A kdo měl v rodině někoho v ROH (Revoluční odborové hnutí), měl vyhráno. Rodiny s dětmi je totiž často fasovaly.
Pro mnohé z nás mají tyhle sladkosti chuť dětství, kterou nic nenahradí. Často na to vzpomínají i pamětníci. „Ty čokoládové kolekce byly mnohem lepší, než ty současné, figurky byly větší, nápaditější. Barevný papoušek, pejskové, kočičky, panenky, panáčci, trpaslíci, ryby, smrkové šišky,“ posteskla si paní Iva.
A není sama, kdo má pocit, že dřív ta čokoláda prostě chutnala víc jako čokoláda. Pan Milan si vybavil i další detaily, které k té době neodmyslitelně patřily: „Lidově demokratická republika, ale na vesnici u nás pytle, žoky klasicky ohrnuté, plné buráků. Velkých, ne taková zadina, co se prodává dnes. Figurky na stromečky, kolekce, byly z čokolády a nikdo nevaroval, že existují také bez kakaa,“ vzpomíná. Inu, dnes musíme číst složení s lupou, tenkrát jsme prostě věřili, že je to dobrota. Půlkilová kolekce vyšla v osmdesátkách na 35 Kčs, což nebylo zrovna málo, ale Vánoce si to žádaly.
Kubánské pomeranče: Zkouška odolnosti
Když se řekne Vánoce za socialismu, většině se vybaví fronty na banány a mandarinky. Je to už takové klišé, ale pravdivé. Exotické ovoce bylo podpultovka, a když se objevilo, byl to svátek. Jenže ne všechno ovoce bylo, řekněme, k jídlu hned po oloupání. Pamatujete na kubánské pomeranče?
Tyhle plody přátelství mezi národy měly jednu zásadní vadu, byly kyselé, že by se z toho jednomu zkřivil úsměv i na Štědrý den. Ale české hospodyňky a děti si poradily! Některé děti si jednotlivé dílky namáčely do moučkového cukru, protože se jim zdál moc kyselý.
Také si vybavila, jak vlastně vypadaly: Kubánské pomeranče, byly za nižší cenu, ale klasickému pomeranči se vlastně moc nepodobaly. Na povrchu byly šedožluté a uvnitř tuhé, bez chuti. Přesto jsme je jedli. Protože to byly Vánoce a pomeranč k nim prostě patřil. Byla to vzácnost, které jsme si vážili úplně jinak, než když dnes bezmyšlenkovitě házíme síťku pomerančů do vozíku.
Když mráz zastavil zemi
K našim vzpomínkám patří i jedna zima, která se zapsala do dějin. Legendární „uhelné prázdniny“. Často se v tom chybuje a lidé si myslí, že to bylo přímo o Vánocích, ale pamětníci mají jasno. Byl to brutální teplotní šok na přelomu let 1978 a 1979.
Během pár hodin teplota spadla o desítky stupňů. Příčinou uhelných prázdnin tak byl prudký pokles teploty v noci z 31. prosince 1978 na 1. ledna 1979, při kterém zamrzlo uhlí ve vagónech a na skládkách, navíc mokré po předchozích deštích.
Pro nás děti to ale znamenalo jediné, nečekané volno! „První týden v lednu jsme šli do školy a v pátek začaly prázdniny, byla to fakt paráda, na kterou vzpomínám celý život. Odjeli jsme na chalupu, topili si dřevem a přes den lyžovali a bruslili,“ zavzpomínal pan Jaroslav. Byla to doba, kdy jsme dokázali najít radost i v tom, že zamrzlo uhlí. Dnes by z toho byla národní katastrofa, my jsme prostě vytáhli sáňky.
Táta, zvoneček a kouzlo okamžiku
Nakonec ale nešlo o to, co bylo nebo nebylo v obchodech. Šlo o ty rituály. O to napětí, kdy zazvoní zvoneček. Dnešní padesátník Aleš má jednu takovou krásnou vzpomínku, která přesně vystihuje atmosféru té doby. Žádné drahé efekty, jen láska rodičů.
„Pamatuju si, když jsem byl ještě malý, jak se táta vyplížil z kuchyně, šel do obýváku, kde stál ozdobený stromeček s dárky. Zazvonil zvonečkem a nechal otevřené okno, kterým Ježíšek odletěl. Byl jsem vždycky zklamaný, že jsem ho neviděl,“ svěřil se Aleš.
A o tom to celé bylo. Ne o počtu dárků, ale o tom, že jsme byli spolu, že se smažil kapr, dělal se salát a v televizi běžela Popelka. Možná jsme neměli ananas, ale měli jsme jeden druhého.
Všechny články s vánoční tematikou najdete ZDE.
