Dnes vánoční dárky objednáváme na telefonu z pohodlí gauče. Před čtyřiceti lety vypadala realita jinak. Před prodejnami Tuzexu mrzly stovky lidí v naději, že na ně zbyde alespoň kousek západního luxusu. Byla to společenská událost i ponižující procedura, kde hlavní roli hrály bony, veksláci a touha po něčem, co v šedivé socialistické samoobsluze chybělo. Kdo neměl džíny s nášivkou nebo digitálky s melodiemi, jako by ve školní lavici ani nebyl.
Vekslák jako vánoční posel
Tuzex představoval stát ve státě. Oficiálně v něm mohli nakupovat jen lidé s valutami, tedy ti, kteří pracovali v zahraničí. Pro zbytek národa existovala jediná cesta. Museli jste sehnat bony. Tyto odběrní poukázky se staly tvrdou měnou, která měla v reálném životě větší váhu než československá koruna. Cesta k nim vedla přes pochybné existence v džínových bundách postávající před prodejnami. Syčeli své „bony, vole, chceš bony“ a diktovali si kurz, který bolel.
Oficiálně měl jeden bon hodnotu jedné koruny. Na černém trhu se ale cena před Vánocemi šplhala k pěti až šesti korunám. Pokud jste chtěli někoho obdarovat západním zbožím, museli jste nejdřív podstoupit riziko nákupu na ulici. Policie tyto kšefty často přehlížela, protože i příslušníci SNB chtěli mít doma barevnou televizi nebo kvalitní alkohol.
Michal Petrov, autor knih o tomto fenoménu, to popsal přesně. „Tuzex fungoval jako výkladní skříň režimu, který tímto způsobem stahoval od lidí valuty,“ uvedl pro Český rozhlas autor knihy Jeans Story. Režim západ sice nenáviděl, ale jeho peníze miloval.
Rifle za cenu měsíčního nájmu
Největším symbolem Vánoc byly džíny. Značka Rifle se stala synonymem pro veškeré džínové zboží, přestože v nabídce byly i kvalitnější kusy od Levi’s, Mustang nebo Wildcat. Cena se pohybovala mezi 130 a 160 bony. Při přepočtu přes vekslácký kurz vyšly jedny kalhoty na 650 až 900 korun. Průměrná čistá mzda se v polovině osmdesátých let pohybovala kolem dvou a půl tisíce. Koupě jedněch kalhot tak pro rodinu znamenala výdaj, který se rovnal týdenní až dvoutýdenní dřině v továrně.
Mít „rifle“ ale znamenalo společenskou prestiž. Kdo je našel pod stromečkem, byl po vánočních prázdninách králem třídy. Kvalita látky byla nesrovnatelná s tesilovými kalhotami z běžné konfekce. Džíny se nosily tak dlouho, dokud se nerozpadly, a i poté se z nich šily tašky nebo kraťasy. Bylo nemyslitelné je vyhodit.
Podobným symbolem byly digitální hodinky, nejčastěji značky Kessel. Čím více měly tlačítek a melodií, tím vyšší status majiteli zaručovaly. Stály stovky bonů a pro teenagery to byl v té době vrchol techniky, srovnatelný s dnešním nejnovějším modelem iPhonu.
Mončičák a mýdlo jako parfém
Vánoční šílenství se netýkalo jen módy. Děti toužily po plyšové hračce zvané Mončičák. Opička cucající si palec stála kolem 50 bonů a stala se nedostatkovým zbožím. Rodiče byli schopni se ve frontě poprat, jen aby poslední kus získali. Pokud Mončičáci došli, bralo se cokoliv jiného. Angličáky Matchbox, panenky Barbie nebo stavebnice Lego. Tyto hračky byly pro běžného smrtelníka v hračkářství nesehnatelné.
Specifickou kategorií byla kosmetika a potraviny. Tuzex voněl. Byla to směs pracích prášků, mýdel a kvalitní kávy, která se linula až na chodník. Mýdlo v síťce mezi prádlem ve skříni fungovalo jako levná náhrada parfému. Pod stromečkem se často objevovaly i potraviny. Švýcarská čokoláda Toblerone, žvýkačky s kačerem Donaldem nebo instantní kakao Granko v plechovce. I samotné obaly měly cenu. Prázdná plechovka od Coca-Coly nebo Fanty se nevyhazovala. Skončila vystavená na poličce v kuchyni nebo v dětském pokoji jako dekorace. Znamenala, že jste „tam“ byli. Že jste si mohli dovolit ten doušek západu.
Igelitka jako módní doplněk
Absurditu doby dokresloval kult igelitových tašek. Pevná taška s výrazným logem Tuzex nebo značkami aut či cigaret nebyla určena na odpadky. Nosila se jako kabelka nebo školní taška. Když se ušpinila, majitel ji opatrně vymyl ve vlažné vodě a nechal uschnout. Byla to vstupenka do klubu těch, kteří vědí, jak v tom chodit.
Dnes se nám to zdá úsměvné. Představa, že bychom dali pětinu výplaty za obyčejné džíny nebo si vystavovali prázdnou plechovku od limonády, je absurdní. Tehdy to ale byla vážná věc. Vánoce z Tuzexu byly únikem z šedi. Nabízely iluzi, že i za železnou oponou lze žít světově. Byla to doba, kdy hodnota dárku nebyla jen v penězích, ale v úsilí a ponížení, které člověk musel podstoupit, aby ho získal.
Další články s tematikou Vánoc za socialismu si můžete přečíst ZDE.
