Zpěvák, herec, legenda. Václav Neckář oslaví 23. října 82. narozeniny a o tom, že by si dopřál zaslouženého odpočinku, nechce ani slyšet. I přes opakované zdravotní komplikace zůstává neoblomný, dře na zkouškách a hledá sílu v publiku. „Patřím na pódium a chci na něm zemřít,“ říká nekompromisně.
Zrození legendy
Neckář se narodil 23. října 1943 v Praze na Žižkově do rodiny divadelníků. Na prknech stál už jako kluk, ale cesta k hvězdám nebyla zadarmo. Na DAMU se hlásil čtyřikrát a pokaždé ho odmítli. Nakonec začínal v Divadle pracujících v Mostě, kde byl elév i osvětlovač, prostě dělal všechno, co bylo potřeba.
Zlom přišel v roce 1964, kdy uspěl v konkurzu do plzeňského divadla Alfa. Tam se seznámil s Martou Kubišovou a skladatelem Bohuslavem Ondráčkem. Právě oni se stali jeho celoživotními profesními oporami.
O dva roky později přišel okamžik, který z něj udělal legendu. Ve filmu Ostře sledované vlaky režiséra Jiřího Menzela si zahrál nesmělého výpravčího Miloše Hrmu a svým civilním projevem si získal diváky. Film dostal dokonce Oscara a Neckář se přes noc ocitl mezi nejzářivějšími jmény českého filmu.
Lidé ho milovali pro jeho přirozenost, neokázalost i zvláštní křehkost, kterou do role přinesl. Brzy se objevil i v dalších filmech jako Soukromá vichřice, Ta naše písnička česká nebo Skřivánci na niti, a pokaždé dokázal, že mu kamera věří každé slovo.
Golden Kids, Bacily a léta slávy
Na konci šedesátých let přišlo trio Golden Kids, které s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou mířilo ke světové kariéře. Kvůli zákazu Kubišové ale existovalo jen patnáct měsíců. Neckář poté založil kapelu Bacily, s níž odstartoval éru hitů, které dodnes patří do zlatého fondu české pop music.
„Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“, „Lékořice“ nebo „Kdo vchází do tvých snů, má lásko“, to všechno jsou písně, které se dodnes hrají v rádiu. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Neckář na vrcholu slávy. Vyprodával haly, vydával alba jako Tomu, kdo nás má rád nebo Planetárium, točil televizní recitály a sbíral ocenění doma i v zahraničí. V roce 1978 dokonce vyhrál festival v Sopotech s písní Ten chléb je tvůj i můj.
Návraty po pádech
Po roce 1989 se stáhl do ústraní. Založil vlastní vydavatelství Ne a Ne Records, vydával reedice i výběrovky, ale žádné nové písně netvořil. Až po roce 2000 přišel comeback, který nikdo nečekal. Publikum ho znovu objevilo, koncerty byly zase vyprodané, a zpěvák prožíval druhou vlnu popularity.
Pak ale přišla krutá rána osudu. V roce 2002 ho postihla mozková příhoda, po níž se znovu učil mluvit i zpívat. „Po mé mozkové příhodě musím mít na pódiu čtecí zařízení, protože si nepamatuju texty. Bez toho bych zpívat nemohl,“ řekl pro Novinky.cz.
Jeho návrat byl o to silnější. S písní Půlnoční k filmu Alois Nebel se v roce 2011 dotkl i mladší generace. Skladba se stala fenoménem a Václav Neckář za ni získal Anděla i vstup do Dvorany slávy.
„Patřím na pódium a chci na něm zemřít“
V posledních letech čelil dalším zdravotním problémům, ale ano to jej nezastavuje. Loni spadl ze schodů a zlomil si obratel, předtím si poranil kotník. Přesto dál koncertuje. „Vím, že na pódium patřím, a chci na něm zemřít. Doufejme, že to tak bude,“ prohlásil letos v únoru.
Nepohodl se kvůli tomu i s bratrem Janem, s nímž dlouhé roky koncertoval. Jan Neckář o tom promluvil pro Forum24.cz: „Václav se prostě rozhodl, že umře na jevišti, a já u toho nehodlám být.“ Přesto spolu zůstávají v úzkém kontaktu a chystají nové písně.
Letos na podzim pokračuje Václav Neckář s koncertním programem Večer s Václavem Neckářem, kde ho doprovází tři bývalí členové Bacilů. Vystupuje i na Slovensku a publikum mu pořád dává energii, kterou z pódia rozdává celý život. „Je to v pořádku, já jsem v pořádku, publikum mě drží,“ řekl nedávno.
.jpg){kind=link}
.jpg){kind=link}