Byla symbolem naděje i bezmoci celé jedné generace. Dívka, kterou v roce 1998 unesl a osm let držel ve sklepní kobce na okraji Vídně její únosce Wolfgang Priklopil. Natascha Kampuschová dnes, devatenáct let po svém útěku, otevírá staré rány v dokumentu „Natascha Kampusch: Navždy uvězněná“, kde popisuje, že z vězení své mysli se už nikdy nedostane.
Když se z dětského strachu stal skutečný horor
Natascha byla tehdy desetiletá holčička, která chodila do školy většinou po boku své maminky. Jenže 2. března 1998 se pohádaly. Vyrazila sama a osud si s ní zahrál krutou partii.
„V ulici, kde mě unesl, moc aut nebylo. Vedle jednoho ale stál člověk, díval se do dálky a vypadal, že na někoho čeká. Přišlo mi to trochu divné, říkala jsem si, že kolem něho nechci jít,“ vzpomíná Natascha v dokumentu s mrazivým klidem.
A pak udělala rozhodnutí, které si vyčítala dalších 3096 dní: „Chtěla jsem pro jistotu přejít na druhou stranu silnice, ale pak jsem si řekla, že ne, že to musím udělat, že si pak řeknu, že jsem měla odvahu kolem něj projít. Nic se nestane. A pak mě chytl, jen tak. Z ničeho nic. Tak, jak to vidíte ve filmech nebo v televizi.“
Únosce Wolfgang Priklopil ji nacpal do bílé dodávky a odvezl do svého domu, kde pro ni už měl připravenou sklepní kobku s 150kilovými dveřmi. „Byla jsem zabalená do nějaké deky a pak mě odnesl do sklepa. Potom mě hodil do tmy, do temné místnosti, do kobky. Nebyla jsem omámená. Ale byl to šok. Nebylo tam okno ani žárovka. Byla naprostá tma. Byl tam ventilátor a já jsem měla co dělat, abych to neustálé šumění vydržela. Drásalo mi to nervy,“ popisuje dnes sedmatřicetiletá Natascha okamžiky, které by jiného člověka zlomily.
Hvězdy na obloze jako první záblesk naděje po letech
První měsíce byly černou dírou bez začátku a konce. Nevěděla, jestli je den, nebo noc, čas pro ni přestal existovat. Po půl roce ji Priklopil poprvé vyvedl z kobky do části domu, ale ven na vzduch se dostala až o několik let později.
„Poprvé jsem se mohla jít projít do zahrady o pár let později. A bylo to v noci. Samozřejmě že jsem chtěla jít ven. Celou tu dobu jsem znala jen umělé světlo. Byla tma, ale obloha byla plná hvězd. Byla jsem tak šťastná, že jsem viděla přírodu, stromy, keře a že jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu,“ říká a jen těžko si lze představit, jak moc musel tento okamžik bolet i těšit zároveň.
Sylvester Stallone slaví 79: Kluk s ochrnutou tváří čelil šikaně, začínal ve filmech pro dospělé a musel prodat svého psa
Matka Brigitta Sirny nikdy neztratila víru. „Brala jsem to tak, že je naživu. Pořád jsem s ní mluvila, v myšlenkách jsem s ní komunikovala. Myslím, že to bylo spojení mezi matkou a dítětem a díky tomu byla dost silná, aby přežila. Každé narozeniny ode mě dostala dort. Položila jsem ho na stůl a popřála všechno nejlepší,“ popisuje roky, kdy doma slavili narozeniny s prázdným místem u stolu.
Útěk, který znamenal svobodu jen napůl
Když Natascha dospívala, směla ze sklepa častěji. Jenže svoboda to nebyla. „Výlet“ jí často Priklopil dopřál jen do své ložnice, kde ji přivazoval k posteli a dopouštěl se na ní násilí. „Když jsem brečela, násilně mi mnul oči nebo reagoval jiným násilím. Nesměla jsem plakat. Opakoval mi, že jsem otrok, že už patřím jenom jemu a že se nikdy nedostanu na svobodu.“
Musela si pro něj dokonce změnit jméno: „Chtěl, abych zapomněla, jak se jmenuju. Měla jsem si vybrat jiné jméno. A tak jsem si vybrala jméno, které bylo v kalendáři blízko toho mého. Vybrala jsem si jméno Bibiana.“
Pak ale přišel 23. srpen 2006. Den, kdy se rozhodla, že buď uteče teď, nebo už nikdy. „Brána byla otevřená, řekla jsem si, že jestli tuhle šanci nevyužiju teď, možná už nenajdu odvahu nikdy. Dnes by to mohl být první den po únosu. Využila jsem šance a prostě jsem utekla.“ Fyzicky se dostala na svobodu, ale v hlavě zůstává část Nataschy pořád zavřená v té sklepní kobce. Sama to přiznává: „Pořád budu částí sebe navždy uvězněná…“
Třídílný dokument „Natascha Kampusch: Navždy uvězněná“ z dílny Viaplay lze aktuálně v Česku sledovat na prima+.
