Večer 1. listopadu 1984 se v ústavu sociální péče v Měděnci na Chomutovsku odehrálo jedno z nejhorších neštěstí socialistického Československa. V plamenech, které založila teprve šestnáctiletá Eva Kováčová, zahynulo 26 mentálně postižených žen. Příběh této tragédie je dodnes připomínán jako temná kapitola naší historie. Na motivy této události vznikl o několik let později známý film Requiem pro panenku. A zatímco film ukázal hrůzy ústavu, skutečný příběh Evy Kováčové je ještě znepokojivější.
Požár, který změnil životy: Tragédie v měděneckém ústavu
Šestnáctiletá Eva, původně romská dívka z problematického rodinného prostředí, se do ústavu dostala omylem. Navzdory tomu, že netrpěla mentálním postižením, byla do zařízení pro osoby s touto diagnózou umístěna. Eva se ocitla mezi ženami, kterým nerozuměla, a frustrace z této izolace ji dovedla až k zoufalému činu. Ve snaze upozornit na svou nespravedlivou situaci založila požár – podpálila skříně v pokoji, odkud se oheň rychle rozšířil.
Telefonní linky v ústavu byly zamčené a chyběly i únikové východy, což vedlo k fatálnímu zdržení záchranářů. Když se hasiči konečně dostali k ohnisku, bylo již příliš pozdě – 26 žen v plamenech zahynulo. Příběh Evy začal být spojován nejen s jejím chladnokrevným činem, ale i s otazníky kolem péče v ústavu a nejasnostmi o jejích skutečných úmyslech.
Zmatek, který přetrvává: Kdo byla skutečně Eva?
Osud Evy Kováčové je znepokojivý. Její příběh působí jako série nešťastných okolností, které ji postavily na špatnou stranu zákona. V rodině zažívala domácí násilí a údajně byla vystavena i pokusu o znásilnění vlastním otcem. Přestože měla zdravý intelekt, byla umístěna do ústavu kvůli své problémové povaze. Personál jí dával léky, které měly zmírnit její vzdorovité chování, což ovšem vedlo k prohloubení její frustrace.
Samotný požár zůstává zahalen v nejasnostech. Zatímco Eva tvrdila, že se snažila varovat personál a z hořící budovy zachránit ostatní chovanky, svědci vypovídali, že naopak dveře zamkla. Mezi verzemi tak dodnes přetrvává rozpor. Eva byla nakonec odsouzena na pět let, ovšem kvůli opakovaným konfliktům s dozorci strávila ve vězení let devět.
Život po tragédii: Změna identity a další problémy
Evina traumatická zkušenost z ústavu a vězení měla na její psychiku silný dopad. Po propuštění ji na čas vzal pod svá křídla jezuita František Lízna, s jehož pomocí začala měnit svou identitu. Z Evy Kováčové se stal René Lízna – přijal jméno kněze, který jí v těžkých chvílích podal pomocnou ruku. Ačkoliv se zdálo, že René najde konečně stabilitu a klid, osobní život ho dál stíhal. Po rozchodu s partnerkou znovu podlehl svým temným myšlenkám a opět sáhl k žhářství, tentokrát zapálil vlastní byt.
Osobní trápení nakonec dovedlo Reného do psychiatrické léčebny. V roce 2014 zde rozdělil své osobní věci mezi ostatní pacienty a odešel na vycházku, ze které se již nevrátil. Jeho život skončil pod koly vlaku, čímž se uzavřel kruh tragických událostí, který začal osudnou nocí v měděneckém ústavu.
Vnuk Petra Jandy je velký krasavec a nadaný hudebník. Jeho otec, jediný syn frontmana Olympicu, zemřel v 33 letech
Filmový obraz tragédie: Jak Requiem pro panenku převyprávělo Evinu minulost
Filmové zpracování Evina příběhu se však liší od skutečnosti. Režisér Filip Renč, který byl událostí z Měděnce inspirován, natočil snímek Requiem pro panenku jako dramatické zobrazení lidského zoufalství. Postavu Evy zde hraje tehdy patnáctiletá Aňa Geislerová, která svou jemnou a zranitelnou tváří přidala příběhu další emocionální rozměr. Skutečná Eva ale nebyla křehká oběť, nýbrž mladá žena s komplikovanou povahou a hlubokým vztekem.
Renč se od reality výrazně odchýlil, když vytvořil z ústavu jakýsi „zámek hrůzy“, ve kterém chovanky trpěly pod sadistickým dohledem zaměstnanců. Tato stylizace dodala filmu na síle, ovšem mnoho diváků zapomnělo, že jde pouze o fikci inspirovanou skutečnou tragédií. Jak uvedl sám režisér, „případ z roku 1984 jsem využil jen jako motiv, Requiem je umělecký film.“
Na závěr stojí za zmínku, že natáčení snímku nebylo bez rizik. Při jedné z klíčových scén například ohrožoval herečku Barboru Hrzánovou hořící trám, který skončil jen pár centimetrů před jejími nohami. Po dramatickém momentu ji štáb musel odvést, aby se vzpamatovala. Requiem pro panenku získalo řadu ocenění a dodnes patří mezi nejoblíbenější české filmy, ačkoliv s realitou se potkává jen v hrubých obrysech.
