Jsou momenty, kdy si člověk uvědomí, jak ten čas rychle letí. Je to přesně deset let, co zemřel muž, jehož sametový hlas a břitký humor milovaly celé generace sportovních diváků. Karol Polák byl sportovní komentátor, bohém a mistr slova, který dokázal i z nudného fotbalu udělat prvotřídní zábavu. Jeho hlášky zlidověly a diváci se u nich červenají nebo popadají za břicho i dnes.
Gentleman s mikrofonem
Když se podíváte na dnešní sportovní přenosy, je to samá statistika a odborné termíny. Ale Polák? To byla jiná káva. Tenhle rodák z Bratislavy měl v sobě jiskru, kterou mu mohli závidět i hollywoodští herci. Koneckonců, původně studoval zpěv na konzervatoři a později herectví, což se na jeho projevu jasně podepsalo. Uměl pracovat s hlasem tak, že divákům běhal mráz po zádech, ať už šlo o krasobruslení, nebo fotbalové drama. Jeho legendární „Góóól! Sme majstri Európy!“ z Bělehradu 1976 mnohým v uších zní dodnes. Měl prostě styl. Vždy perfektně upravený, s úsměvem, který naznačoval, že ví víc než diváci.
Legendární přešlapy
Co na něm ale diváci milovali nejvíc, byla jeho bezprostřednost. Nebál se rýpnout, nebál se ticha a hlavně se nebál svých vlastních chyb. Naopak. Udělal z nich přednost. Snad každý zná historku z atletického mítinku v Berlíně, kde běžel východoněmecký sprinter se dvojsmyslným jménem. Polák se toho nebál a do éteru poslal větu, která by dnes možná neprošla. „Nemecký šprinter Kokot bezkonkurenčne víťazí a kde sú naši? Ďaleko za ním. Bodaj by sme aj my mali takých Kokotov!“ zněl jeho nezapomenutelný. Prostě to tam poslal a národ se bavil.
Básník zmaru
Když se našim sportovcům nedařilo, jeho glosy byly často lepší než samotný výkon na hřišti. Vzpomínáte na baráž se Španělskem v roce 2006? Pršelo, Slováci prohrávali a Polák to shrnul s poetikou sobě vlastní. „Prší, prší, len sa leje, výsledok je bez nádeje,“ zněla jeho slova.
A vzpomínáte na jeho monolog, když se cítil naprosto odevzdaně? „Už ste chvíľu spolu s nami na Tehelnom poli a ja keďže mám v ruke mikrofón, si pripadám trocha ako taký funebrák sediaci na kozlíku pohrebného voza a šibajúc do koní veziem pozostatky našich postupových nádejí na cintorín svetového šampionátu,“ zněl jeho květnatý popis situace slovenského národního týmu. Inu, kdo jiný by dokázal spojit fotbal s pohřebním vozem tak elegantně?
Uměl být sarkastický, ale nikdy nebyl zlý. Dokonce i v husté mlze, kdy nebylo vidět na krok, si uměl poradit. „Na ihrisku je taká hmla, že aj vtáci chodia pešo,“ glosoval tehdy situaci s nadhledem, který mu byl vlastní.
Když slova předběhnou myšlenky
Jindy diváky zase pobavil tím, jak se v zápalu boje občas ztratil v čase nebo prostoru. Staré zvyky jsou prostě železná košile. Fanoušci šli do kolen, když u Martina Škrtela zahlásil, že hraje za Zenit Leningrad, ačkoli město se už dávno jmenovalo Petrohrad. Ale u něj to nevadilo. Měl takové charisma, že jsme mu s úsměvem odpustili i tu největší botu.
A když se spletl přímo ve hře? I z toho vybruslil s grácií sobě vlastní. Když se v jednom zápase nahlas divil, že na hřišti nevidí hráče Vaščáka, kolega ho suše upozornil, že fotbalista už střídal. Polák se nenechal rozhodit a prostě jel dál. Dokonce měl i cit pro životní pravdy, které s fotbalem souvisely jen okrajově. „Aj tie najkrajšie nohy sa niekde končia,“ prohodil jednou s bohorovným klidem.
Životní optimista
Přestože ho ke konci života trápily zdravotní problémy a těžká nemoc, které nakonec 17. ledna 2016 podlehl ve věku 81 let, humor ho neopouštěl. Byl třikrát ženatý a ženy na jeho charisma slyšely. Svou třetí ženu Agátu si vzal jen pár měsíců před smrtí, což dokazuje, že to byl chlap, který žil naplno až do poslední vteřiny.
Zanechal nám tu po sobě poselství, které bychom si měli vzít k srdci všichni. Jak sám řekl na závěr jednoho nepovedeného zápasu: „Nevadí, život ide ďalej a ja vám prajem, aby ste váš život hrali víťazne a aby ste ho nepresedeli na lavičke náhradníkov,“ cituje jeho životní moudro web TN.cz. A my dodáváme, že na té lavičce je bez něj o dost smutněji.
O osudech dalších osobností, které již nejsou mezi námi, si můžete přečíst ZDE.
