Psal se rok 1912 a největší zaoceánský parník své doby se plavil severním Atlantikem do New Yorku. Chvíli před půlnocí v neděli 14. dubna se stalo něco, co nikdo neočekával. Mohutný kolos narazil do ledovce, kormidelník sice hbitě strhnul kormidlo, vyhnout se mu ale bohužel už nestihl. Celý Titanic se mírně zachvěl, přesto však tato srážka na lodi napáchala obrovské škody. V té chvíli si ale málokdo uměl představit, jak rozsáhlé následky tato nehoda bude mít.
Vyplul ze Southamptonu v Anglii
Poslední březnový den roku 1912 se v anglickém Southamptonu vydal na svoji cestu Atlantikem dechberoucí Titanic. Luxusní zaoceánský parník budil všudypřítomný obdiv, na své palubě vezl více než 2200 osob. Všichni, kterým se podařilo dostat na první plavbu této jedinečné lodi, zažívali euforii.
Prvních pět dní plavby probíhalo až s překvapivým klidem, pasažéři si plavbu naplno užívali a vychutnávali si krásné pohledy na oceán. Chyběly necelé tři dny plavby a dorazili by do cíle, amerického New Yorku. To by ovšem nesměla přijít katastrofa, která o život připravila více než patnáct set z nich.
Osudná noc 14. dubna
Pár minut před půlnocí v neděli 14. dubna zahlédla hlídka v oceánu plovoucí ledovec, od lodi jej dělilo zhruba 700 metrů. I přes veškerou snahu kormidelníka, který se pokusil loď prudce strhnout doleva a strojovny, která zastavila chod motorů, se však nepovedlo střetu s ledovcem zabránit. Vzhledem k manévru kormidelníka ledovec doslova rozpáral pravobok v délce zhruba devadesáti metrů.
Do celého podpalubí okamžitě začala téct ledová voda. Příď začala pomalu klesat a nebylo už cesty zpět. Loď byla sice dobře zkonstruovaná a její systém přepážek důmyslně promyšlený, nikdo ale nepomyslel na to, že náraz může být až tak rozsáhlý a zaplní rovnou několik komor najednou.
Kapitán ihned věděl, že je zle
Kapitán největšího parníku věděl, že se blíží katastrofa. Voda plnila vnitřní prostory lodi tak rychle, že si s ní čerpadla prostě nemohla poradit. První plavbu si nenechal ujít ani hlavní konstruktér lodi Thomas Andrews, který se podle pamětníků jasně vyjádřil, že se Titanic potopí, a to nejpozději do devadesáti minut. Posádka se snažila mezi cestujícími nevyvolávat paniku, což se jim zprvu zdánlivě dařilo.
Na lodi ale nebyl dostatek záchranných člunů. Kapacitně byl Titanic konstruován pro čtyřiašedesát člunů, které by uvezly zhruba čtyři tisíce lidí, realita však byla jiná. Na lodi bylo pouze 20 záchranných člunů, protože tehdejší předpisy nevyžadovaly víc, designéři nechtěli narušit vzhled paluby a převládala mylná víra, že loď je nepotopitelná a v případě nouze dorazí pomoc včas. V tu chvíli bylo už všem jasné, že se blíží katastrofa.
Ledová voda a zmatky
Voda v Atlantském oceánu měla díky tajícím ledovcům v té době asi – 2 stupně. V takových podmínkách by i ti odolnější jedinci přežili maximálně 5-10 minut, někteří možná dvacet. Kapitán měl tedy rozhodnout, kdo dostane druhou šanci na život a kdo pravděpodobně zemře.
Jako první se začalo s evakuací žen a dětí, na lodi se ale postupně prohluboval chaos. Vzhledem k tomu, že do člunů se začali hromadně hrnout všichni, včetně mužů, posádka je spouštěla často zaplněné jen z půlky. Některé se dokonce nepodařilo na vodu spustit vůbec. Ve všudypřítomném zmatku navíc zemřela spousta lidí skokem či pádem do ledové vody, když se pokoušeli probojovat k záchranným člunům.
Hrdinové, kteří se rozhodli zůstat do poslední chvíle
Přestože se na lodi strhla neskutečná mela, asi pětatřicet strojníků a topičů se rozhodlo to nevzdat. Ani během této katastrofy neopustili kotelny v podpalubí a drželi v provozu čerpadla. Právě díky nim se loď udržela nad hladinou asi o hodinu déle, než původně tipoval její hlavní konstruktér. Všem těmto hrdinům se jejich úsilí stalo osudným, potopili se do hlubin oceánu společně s Titanicem.
Udržování klidu na lodi neskutečnou měrou přispěl také osmičlenný lodní orchestr, který hrál cestujícím během spouštění člunů optimistické skladby. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, že za pár minut se Titanic potopí, dostali hráči od kapitána lodi svolení k jejímu opuštění, kapelník Wallace Henry Hartley však vydal pokyn a hudebníci zahráli melodii na rozloučenou. Stejně jako strojníci a topiči loď neopustili a zahynuli.
A bylo ticho
Dvacet minut po druhé hodině ranní se za Titanicem zavřela hladina. Během toho, co se parník postupně potápěl, došlo dokonce k jeho přelomení v půl. Přeživší na člunech jen tiše odpočítávali minuty. V první chvíli byl slyšet všudypřítomný křik, v ledové vodě lidé umírali. Po několika desítkách minut nastalo ticho.
„Srdcervoucí výkřiky smrti z více než tisíce hrdel, nářek a steny trpících, kvílení vyděšených a strašlivé lapání po dechu těch, kteří se topili, nezapomene nikdo z nás do konce svých dnů. Mučivé volání o pomoc a volání Boha se k nám neslo nad černými vodami celou následující hodinu, ale jak čas uplýval, bylo slabší a slabší, až zmlklo úplně,“ napsal ve svých vzpomínkách přeživší plukovník Archibald Gracie.
Katastrofické potopení Titanicu přežilo pouze 706 cestujících z celkového počtu 2200 osob, které byly na palubě.
Zdroje: novinky.cz, seznamzpravy.cz, cs.wikipedia.org, denik.cz
