Psychickou poruchu či chorobu může způsobit hodně faktorů. Prostředí, psychologie či genetika. Poruchy tohoto typu ovlivňují kognitivní schopnosti člověka, jeho vnímání a interakci s okolím. Ve vážných případech nad ním kompletně přebírají kontrolu. Jsou s námi od počátku lidstva a každá epocha se s nimi snažila nějak vypořádat. Jak to řešili ve středověku?
Starověk
První důkazy o pokusech léčit mentální stavy pochází cca z roku 5000 před Kristem. Jde hlavně o proražené lebky. Lidé tehdy nerozuměli spoustě věcí a jednou z nich bylo, proč se někdo chová jinak než ostatní. Mentální poruchy tak byly prohlášeny za posedlost démonem nebo prokletí. Mystické metody „léčby“ byly obvykle brutální a konečné.
Starověké Řecko
Docela dobrou práci odvedl slavný Hippokrates, minimálně na úrovni souboje s myšlenkami. Odmítl totiž názor, že jsou mentální poruchy způsobeny nadpřirozenými silami. Místo toho viděl jejich zdroj v samotném lidském těle. Římský lékař Galén později stanovil čtyři tělesné tekutiny (krev, hled, žlutá žluč a černá žluč), ze kterých se má naše tělo skládat. Odchylky byly pak způsobeny jejich nerovnováhou.
Temný středověk
Středověká Evropa žila ve znamení křesťanství. To jednoduše znamenalo více vymýtání ďábla (čehokoli, co nezapadalo do běžného názoru), více zaříkávání, více mučení. Lidé tehdy stále věřili ve čtyři Galénovy tekutiny (krev, hlen, žlutá a černá žluč) a při léčbě se snažili napravit jejich vyvážení.
Pacienti tak dostávali projímadla, případně se pomocí řezů nebo pijavic pouštělo žilou. Právě to bylo velmi univerzální lékařskou technikou, která měla uvolnit napětí v těle. Dále se věřilo, že kombinace čemeřice černé, klocyntu a aloe zbavuje člověka melancholie. Pomocí tabáku dovezeného z Ameriky se běžně vyvolávalo zvracení.
Podobně častým nástrojem léčby například záchvatů byl šok. Mentálně postižení tak byli například házení do studené vody, což je mělo „přivést zpátky ke smyslům“.
Starost na rodině
Péče o kohokoli takto odlišného byla z velké části úlohou rodiny, i když některé pacienty přebírala í církev. První ústav pro choromyslné vznikl v roce 792 v Bagdádu, brzy nato vznikly podobné instituce v Sýrii, Aleppu a Damašku. Východní vzdělanost zkrátka dělala své.
Barvy a tvary léků mají svůj skrytý význam
Stigmatizace
Bohužel ani rodinná péče nebyla žádné terno. Takoví členové byly většinou týráni a zneužíváni, hlavně v místech silné víry. Bití, mučení a vyhnanství byly naprosto běžné postupy. Psychická porucha totiž znamenala především společenské stigma a hanbu pro celý dům. Hodně rodin tak postižené zavíralo ve sklepech nebo klecích a nechalo péči na služebnictvu.
Zbytek byl ponechán mimo dům, aby si nějak poradil sám. Společenský status byl tehdy základem fungování, potažmo přežití. Rodina stigmatizovaná něčím takovým neměla naději na svatby, kterými se vytvářela a udržovala spojenectví. Jakmile by někdo našel „skvrnu“ v rodokmenu, šance na podobné možnosti byla pryč.
Věže šílených
Některá města měla věže šílených, kam byli zavírání, ti „bez rozumu“. Zajímavý je také původ slova blázen, v angličtině „lunatic“ spojeno s lunou. Vycházelo se z pověry, že právě cykly Měsíce „Luny“ spouští nebo vytváří šílenství v konkrétních lidech.
Pokrok až v novověku
Používané metody prakticky zůstaly, později přibyly elektrické šoky či nechvalně proslulá lobotomie. Ta z pacientů ústavů pro choromyslné vlastně udělala živoucí mrtvoly. Pokrok v tomto oboru si musel počkat až na 19. století, kdy doktoři zavrhli představy, že psychická porucha je projevem zlých duchů a démonů.
Prima kvůli hokeji zrušila seriál Kamarádi. Diváci jsou rozladění, přišli o Josefův elektrický šok
Zdroje: PMC, Encyclopedia, LumenLearning
