Když se Jan Polívka (21) zadívá do zrcadla, vidí v něm svého otce. Tvář i pronikavé oči prozrazují, čí krev mu koluje v žilách. Přesto chtěl dlouho ukázat, že není jen „syn Bolka“. Zažil kvůli tomu pořádnou dřinu, ale taky šikanu. Dnes se k herectví vrací s pokorou a úsměvem.
Dětství plné smíchu i bolesti
Na první pohled by si leckdo řekl: mít slavného tátu musí být výhra. Jenže Janův život byl často všechno, jen ne snadný. Už jako malý kluk byl prý „malý, zakřiknutý a oplácaný“, jak sám s nadhledem popsal. A spolužáci mu to nedarovali.
„Zažil jsem velkou šikanu. Nechápal jsem, co se děje. Děcka jsou krutá, psychicky i fyzicky mě týrali. Křičeli na mě hlášky z tátových filmů, posmívali se. Měl jsem štěstí, že jsem začal brzy dělat sport,“ vzpomínal otevřeně v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.
Basketbal se pro něj stal únikem. Nejen před spolužáky, ale i před rodinným stínem, který byl dlouhý jako Bolkova kariéra. Když vyrostl do výšky a shodil kila, proměnil se k nepoznání. A s tím přišlo i sebevědomí.
Basket místo divadla, pak ale zvítězily geny
Jan hrával basket tak vážně, že se dostal až do profesionálního týmu a v dresu brněnských Tygrů hrával velmi dobře. Už ve třinácti letech střílel čtyřicet bodů na zápas a snil o NBA. „Poprvé jsem dal čtyřicet bodů, takže jsem si vylepšil osobák. Jsem spokojený,“ řekl v roce 2017 redaktorovi Deníku po povedeném zápase v Kyjově.
Táta Bolek (75) seděl tehdy v hledišti a radoval se. „Doma se moc nechválíme. Hlavně že ho sport baví,“ pronesl lakonicky. Sport ale v jejich domácnosti nikdy nebyl zásadní téma. „Hrál jsem basket hlavně proto, abych oddaloval tu rodinnou záležitost, kterou je herectví,“ přiznal po letech Jan.
Jenže geny se obelhat nedají. Po střední škole přišel zlom. „Byl jsem úplně ztracený. Obíhal jsem dny otevřených dveří na vysokých školách, nevěděl, co chci. Pak jsem přišel na divadelní školu a bylo to. Všechno do sebe zapadlo,“ popsal. Dnes studuje JAMU, stejně jako kdysi jeho táta.
„Propůjčím tý postavě svoje tělo,“ říká Lipowská. Ulice s Anežkou Klímovou otevřela téma, které dráždí diváky
Láska, pokora a úsměv Bolka v očích
Ať už na jevišti, nebo mimo něj, Jan nezapře Bolkův šarm. Stejně záhadné zelené oči, podobné grimasy, stejný typ humoru. „Poznali jsme se s Alex přes kamarády, nejsem v tomhle po tátovi. Ten se seznamuje snadno, já se nepotatil, ale mám po něm nos,“ rozesmál se nedávno pro Kafe.cz.
Zajímavé je, jak otevřeně mluví o svých pocitech. „Bavím se nad tím, jak rostu. Možná si za rok řeknu, že jsem byl před rokem trouba. Nechci mít definovanou pozici, že teď jsem zrovna šťastný. Prostě pořád rostu,“ prozradil v podcastu (ne!)ZÁVISLÁ.
O budoucnosti má jasno: chce hrát, ale jen dokud bude cítit lásku k divadlu. „Vždycky bude někdo, kdo si bude myslet, že mám protekci. Ale já to chci dělat, dokud budu cítit, že tam ta láska je.“ Zdá se, že o Jendovi Polívkovi ještě hodně uslyšíme.
David Silver z Beverly Hills 90210: Brian Austin Green už plešatí a kvůli nemoci pohubnul. Radost mu dělá pět dětí
Zdroje: (ne!)ZÁVISLÁ, Kafe.cz, Deník.cz, Ahaonline.cz
