Svatoondřejská noc z 29. na 30. listopadu patřila po staletí k těm nejtajemnějším v roce. Zatímco dnes si spojujeme věštění budoucnosti hlavně se Štědrým večerem, naši předci věděli, že ta pravá magická síla se ukrývá v předvečer svátku svatého Ondřeje. Pokud najdete pod hrnkem hlínu, nevěstí to nic dobrého.
Svatý Ondřej jako apoštol a patron nevěst otevíral bránu k osudu, která se v lidových představách zavírala až s příchodem Tří králů. Etnografka Alena Vondrušková v knize Český lidový a církevní rok uvádí, že den svatého Ondřeje býval nejoblíbenější a věštby z tohoto dne byly pro naše předky nejsměrodatnější. Bylo to logické, protože právě tímto datem začínal nový liturgický rok a lidé přirozeně chtěli vědět, co je čeká. Dnešní optikou se to může zdát úsměvné, ale pro svobodné dívky šlo o noc, kdy se rozhodovalo o jejich životní „kariéře“ manželkky.
Osud ukrytý pod keramikou
Jedním z nejzajímavějších, a dnes téměř zapomenutých rituálů, bylo věštění ze čtyř hrnečků. Tento zvyk se držel například na Příborsku. Pravidla byla prostá, ale výsledek mohl být mrazivý. Organizátor rituálu vzal čtyři hrnky a obrátil je dnem vzhůru. Pod každý z nich předtím skryl jeden symbol: hlínu, chléb, hřeben a prsten.
Ostatní účastníci, kteří netušili, co se kde skrývá, pak ukázali na jeden z hrnků. Symbolika byla neúprosná. Kdo našel prsten, mohl se těšit na veselku. Chléb pod hrnkem sliboval zbohatnutí a materiální zajištění. Horší zprávu přinášel hřeben, který předpovídal nemoc. Nejtemnější variantou však byla hlína. Kdo odkryl hrnek s hlínou, toho prý do roka čekala smrt.
Knedlíky a podvody se sádlem
Kreativita dívek toužících po vdavcích neznala mezí. Kromě známého házení střevícem, kdy špička otočená ke dveřím znamenala odchod z domu, se věštilo i v kuchyni. Oblíbenou metodou byly knedlíky. Těsto se rozdělilo na pět kusů. Do čtyř se zabalily lístky se jmény nápadníků, pátý zůstal prázdný. Všechny knedlíky putovaly do vroucí vody a dívky s napětím sledovaly, který vyplave jako první. Pokud to byl ten prázdný, svatební zvony musely ještě rok počkat.
Z 18. století se dochoval zvyk s chlebem a psem, který dokazuje, že v lásce a válce je dovoleno vše. Dívky položily kousky chleba na lopatu a čekaly, který kousek si pes vezme jako první. Majitelka vyvoleného sousta se měla vdát nejdříve. Protože však náhoda je věc ošemetná, mnohé dívky svým šancím pomáhaly podvodem. Svůj kousek chleba tajně potřely zespodu sádlem, aby byl pro psa lákavější.
Verše pro kohouta i plot
Magická noc vyžadovala i přesná zaklínadla. O půlnoci děvčata vstávala a klepala na kurník. Musela při tom odříkat přesnou formuli: „Kohoutku, kohoutku, zakokrhej. Muže-li dostanu, vědět mi dej. Slepičky vy nechte kokotání, nekazte mi, nekazte vdávání“. Pokud se ozval kohout, naděje na sňatek žila. Slepičí kdákání naopak znamenalo další rok samoty.
Jinde dívky třásly plotem a naslouchaly, odkud se ozve pes. Směr štěkotu určoval, odkud přijde ženich. I tento rituál měl svůj veršovaný doprovod: „Třesu, třesu tímto plotem, všeci svatí mým životem. Kde je můj milý dnes, ať mně tam zaštěkne pes“. Na Slavkovsku dokonce dívky stoupaly pravou nohou na postel a prosily patrona dne: „Postýlko, postýlko, šlapu na tě, svaté Ondřejku, prosím tě: dé mně této noci viděti, co je mýmu srdcu némilejší!“.
Drsná realita manželského trhu
Je třeba si uvědomit kontext doby. Většina dívek si nemohla vybrat manžela podle srdce. O sňatku rozhodovali rodiče a šlo o tvrdý byznys. Jak připomíná Alena Vondrušková: „Mnozí sice přihlíželi k tomu, kdo se jejich dceři líbí a koho má ráda, ale měli poslední slovo, museli ho schválit a dát snoubencům požehnání“.
Námluvy měly často podobu obchodního jednání, kde se řešilo věno a majetek. Pokud se strany nedohodly na financích, z veselky sešlo. Proto se dívky uchylovaly k zoufalým, někdy až morbidním praktikám. Věštilo se dokonce i z kostí mrtvé ropuchy, která se zahrabala do mraveniště. Pokud dívka našla kůstku ve tvaru háčku, měla mít u mužů úspěch. Plochý tvar lopatky naopak znamenal odmítání. Dnešní Tinder je proti tomu vlastně velmi humánní záležitost.
