Období totality si lidé obvykle spojují s plošným nedostatkem a průměrnými platy. Nejpopulárnější tváře stříbrného plátna si přesto dokázaly vydělat pohádkové sumy, které běžným občanům připadaly jako naprosté sci-fi. Příjmy herců se totiž řídily přísnou hierarchií, kterou určovaly tituly přidělované dobovými stranickými funkcionáři.
Stranická tabulka
Komunistický režim odměňoval herce podle jasného klíče. Absolutní špičku tvořili národní umělci, mezi něž patřili Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Jiřina Švorcová nebo Jaroslav Marvan. Za jediný natáčecí den tito vyvolení inkasovali třináct set korun. Pro lepší představu postačí uvést statistický údaj z poloviny osmdesátých let, kdy průměrná hrubá mzda běžného zaměstnance činila necelé tři tisíce.
O stupeň níže v oficiálním žebříčku stáli zasloužilí umělci, kteří si za jeden den před kamerou přišli na osm set korun. Do této kategorie spadala jména jako Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý nebo Jiří Sovák. Zbytek hereckého ansámblu se musel spokojit s průměrnými čtyřmi stovkami za den. I taková částka však představovala pro většinu populace nadstandardní přivýdělek k divadelnímu platu.
Král komedie
Jedním z nejlépe placených herců padesátých let se bezesporu stal Jaroslav Marvan. Za ztvárnění nerudného revizora Gustava Anděla ve snímku Anděl na horách obdržel neuvěřitelných pětačtyřicet tisíc šest set korun. V kontextu tehdejší průměrné mzdy šlo o astronomickou částku, za niž by si občan bez potíží pořídil luxusní vybavení celého bytu nebo zcela nový osobní automobil.
Život na roztrhání
Opravdovým strojem na peníze se o několik dekád později staly televizní seriály, jež hercům garantovaly dlouhodobý a stabilní příjem. Fenomenální Jiří Sovák si za roli v legendárních Chalupářích připsal téměř sedmdesát tisíc korun. Ve stejném roce navíc exceloval ve filmu Cirkus v cirkuse, což mu vyneslo dalších dvacet tisíc do rodinného rozpočtu.
Když se k filmovým honorářům přičetly divadelní gáže, odměny za estrády a pravidelné tantiémy z repríz, příjmy nejvytíženějších umělců se hladce šplhaly do stovek tisíc korun ročně. Extrémním pracovním nasazením proslul obzvláště Vladimír Menšík, jenž svůj volný čas dokázal beze zbytku přeměnit ve finanční zisk.
Tento fenomenální bavič vytrvale objížděl celé Československo se svými historkami z natáčení. V diáři měl minimum volných dnů, zvládal odehrát úctyhodných třicet zájezdových představení za měsíc a díky sazbě třináct set korun za vystoupení bral dalších čtyřicet tisíc měsíčně. Naopak za roli v seriálu Hříšní lidé města pražského dostával dříve pouhé tři stovky za natáčecí den.
Nové auto
Účinkování v divácky oblíbených hitech logicky přinášelo hmatatelné benefity i hercům ve vedlejších rolích. Herečka Luba Skořepová ztvárnila v Chalupářích temperamentní Aranku a za utržené peníze si rovnou pořídila osobní automobil.
Její vzpomínka z pozdějších let naprosto přesně ilustruje tehdejší poměry v uměleckých kruzích i soudržnost komunity. „Kolik to přesně bylo, už si nepamatuju, ale koupila jsem si za to trabanta, který mi vřele doporučil kolega Pepík Kemr,“ řekla Skořepová pro deník Blesk.
Kromě seriálů nabízely lukrativní příležitosti také stěžejní celovečerní filmy. Výrazně se vyplatila práce na oscarových snímcích, které rezonovaly i za hranicemi. Režisér Miloš Forman obdržel za Lásky jedné plavovlásky navíc i odměnu dvacet tisíc korun. Získal ji jako součást Státní ceny Klementa Gottwalda, kterou sice sám později označil za trapnou, štědrý obnos si však nakonec ponechal.
Další profíci
Finanční ohodnocení ostatních účinkujících se vždy striktně odvíjelo od konkrétního projektu a typu role. Václav Neckář inkasoval za Ostře sledované vlaky devět tisíc korun, Naďa Urbánková ve stejném snímku dostala pouhých čtyři sta padesát korun. Jana Šulcová naopak za rodinnou komedii S tebou mě baví svět zinkasovala přes třináct tisíc a Roman Skamene obdržel za kultovní Bony a klid rovné čtyři tisíce. Státní film zkrátka uměl své oblíbence odměnit velmi štědře, přestože společností oficiálně rezonovala doba rovnostářské rétoriky.
