Původně se vyučil truhlářem a chvíli obsluhoval hosty v luxusním hotelu. Dnes patří Stanislav Majer k nejobsazovanějším tvářím českého filmu a televize a právě slaví osmačtyřicáté narozeniny. Pracovní diář má naplněný k prasknutí, své soukromí si však přísně střeží a nechává za sebe mluvit spíš práci před kamerou nebo na divadle.
Hoblík a luxusní hotel
Dětství strávil v malé vesnici Hříškov. Do školy dojížděl autobusem a zamířil na truhlářské učiliště, praxe ho zavedla až do továrny v Lounech. Dnes už podle vlastních slov neumí přivrtat ani poličku. Brzké vstávání a broušení lepidla z dýhy brzy vyměnil za uniformu číšníka. S nulovou praxí přesvědčil majitele pětihvězdičkového hotelu a zanedlouho sebevědomě porcoval langusty.
Zvrat přinesla náhradní vojenská služba. Návštěva představení alternativního divadla Bambušky ho oslovila natolik, že si u souboru řekl o práci. Náhoda na ulici mu posléze zajistila první roli jako náhradu za chybějícího účinkujícího. Následovalo osm let divadelní euforie a přesun na prestižní pražské scény.
Filmový a seriálový maraton
Televizní producenti si výrazné tváře rychle všimli. Diváci ho kdysi vídali v seriálu Ulice jako majitele restaurace Michala Millera. Ztvárnil rozporuplné hrdiny v sériích Zákony vlka a Osada. Upozornil na sebe také rolí rozhlasového novináře Milana Weinera ve filmu Vlny. „Neznal jsem ho a mrzí mě, že jsem nevěděl ani o dalších tak výjimečných lidech, kteří tolik ovlivňovali tehdejší dění,“ svěřil se s respektem k historické postavě. Samotné rozhlasové vysílání má spojené s dětstvím a vlnám Českého rozhlasu zůstává věrný dodnes.
Letos v březnu se v kinech představil ve snímku Poberta. Do konce roku se objeví ještě ve filmech Po večerce a Něco jako rodina. Na příští rok má naplánované natáčení projektu Expedice Galejník. Na obrazovkách ho fanoušci nedávno sledovali v projektech Místo zločinu Zlín, Bora, Neuer a Ratolesti. Během léta pravidelně navštěvuje karlovarský festival. Divoké večírky vyměnil za poctivé sledování soutěžních snímků a stihne vidět i čtyři filmy denně.
Útočiště v maringotce
Ruch velkoměsta rád střídal za klid v přírodě. Před lety si pořídil starou maringotku od rybáře a zaparkoval ji na břehu rybníka v odlehlé části Českého středohoří. Pojízdné obydlí z roku 1978 zrekonstruoval společně s otcem. Koupelnu nahradil rybník a pitnou vodu mu dávala studánka ve skále. „Jednou se mi celá maringotka hýbala, vyběhl jsem ven se sekyrou v ruce,“ popsal noční setkání s divokým prasetem. Maringotka občas sloužila jako letní kino pro děti z okolí.
Dnes už do přírody tolik nejezdí. Pořídil si vlastní saunu v posledním patře provozní budovy Národního divadla. Původní interiér ze sedmdesátých let nechal pečlivě zrenovovat do podoby perly pražského brutalismu a prostor otevírá veřejnosti.
Tajemství a elegance
O svém osobním životě zarytě mlčí. Bulvární média občas spekulují o údajném synovi, ale Majer se k rodinným záležitostem nevyjadřuje. Stranou se drží i v případě politických prohlášení. Cítí vnitřní nejistotu a obavu z nadužívání prázdných slov. Své postoje raději vyjadřuje skrze vybrané divadelní hry na jevišti.
Na společenských akcích poutá pozornost vytříbeným vkusem. Sází na neutrální barvy a uvolněnou eleganci. Na zahájení karlovarského festivalu loni dorazil po boku herečky Hany Vagnerové. Před fotografy se společně smáli, tvoří spolu ovšem výhradně přátelskou dvojici.
