Za minulého režimu se spartakiádou označovala hromadná veřejná cvičení. Krom nepopiratelného přínosu pro kondici obyvatelstva napříč věkovými skupinami šlo také o nutnou oslavu soudružství a vztahu ke straně. Tou poslední byla 6. československá spartakiáda konaná v roce 1985. Jak dopadla plánovaná 7., která proběhla již po revoluci?
Uplynuly čtyři dekády
Poslední spartakiáda vyvrcholila ohromují skladbou secvičenou vojáky. Cenou za ní byla ovšem četná zranění i uvolnění stresu z mnohaměsíčního cvičení. I tak na ni řada účastníků vzpomíná i v dobrém, což ovlivnil i hromový aplaus a uznání celého sportovního světa.
Precizní provedení vystoupení ovšem skrývalo naprostou zrůdnost tehdejší komunistické armády. Předseda Mezinárodní fotbalové federace FIFA Joao Havelange pak pronesl: „Země, která dělá pro blaho své mládeže takto grandiózní dílo, je příkladem pro celý okolní svět.“
Tři výcviky zároveň
Tato slova by asi nikdy nepronesl, kdyby znal pozadí příprav. Do nácviku se museli zapojit i například vojáci z Janovic nad Úhlavou, kteří ji nejdřív brali jen jako další „pakárnu“ nachystanou „lampasáky“. Neustále za nimi chodily kontroly z vedení kontrolovat pokrok. Ten se ale moc nekonal, protože cvičenci neměli jakékoli úlevy z běžného vojenského výcviku.
Krom spartakiády také nacvičovali pochod pro slavnostní přehlídku. „Protože jsme pořádně neuměli ani jedno, ani druhé, tak nás lampasáci pořád buzerovali,“ vzpomínal pro Seznam Pavel Mahdal ze Suché Lozi. Tehdy velel družstvu průzkumné roty motostřeleckého pluku.
Čekání na ko…generála
Začátkem dubna přijel do Janovic generálplukovník František Veselý. Bylo to v dešti, jen dva stupně nad nulou. Vojáci na něj museli čekat jen v trenýrkách, on se navíc opozdil. „My se tak zahřívali neustálým cvičením,“ vzpomíná Mahdal. Když dorazil, byli už všichni promrzlí a unavení. „Soudruzi, musíte se ještě hodně zlepšit,“ konstatoval tehdy generál.
Před a po revoluci
Jedním z pozitiv organizace a příprav na spartakiády bylo doslova milionové cvičení. Nikoli nutně na stadionech, ale v tělocvičnách po celé socialistické republice. Touto „oslavou režimu“ byly totiž prodchnuty jak hodiny tělocviku na školách, tak i v zájmových kroužcích. Cvičili proto všichni bez ohledu na věk a pohlaví, v zásadě skoro celý národ.
Páteční Ulice: Dvě svatby, Vandin porod a tady něco nehraje
V roce 1990 se odehrál Pražské sportovní hry, které měly být původně sedmou spartakiádou. Do procesu však zasáhla tzv. přestavba a také pád režimu. Ačkoli se oslava sportu nakonec uskutečnila, proběhlo všechno ve velmi omezeném rozsahu i jiném ideovém rámci. Prezentovány tak byly jako „tělovýchovné slavnosti“.
Jiné proporce a snaha udržet
Hlavně v Praze se celostátní finále přesunulo na znatelně menší Stadion Evžena Rošického. Rovnou byly vypuštěny některé kategorie cvičení, slovenští cvičenci se neúčastnili vůbec. Ačkoli se tehdy příprav účastnilo na několik set tisíc lidí, Strahov nakonec v červnu 1990 obsadilo jen něco přes 25 000 cvičenců.
O zachování programu a tradice v plném rozsahu se snažilo jak Občanské fórum cvičitelů, tak i tvůrci dalších hromadných tělovýchovných vystoupení. Cílem bylo pojmout stejný koncept jako oslavu polistopadového vývoje. Dle televizního moderátora Otakara Černého existovaly vlastně dva protichůdné tábory. Někteří si dodnes pochvalují obecný důraz na kondici, pro další šlo ale hlavně o režimní propagandu.
Středeční Ulice: Usmíření, konečně dobré zprávy, příprava svatby a zoufalý Hložánek
Zdroje: SeznamZpravy, Wikipedia, HradeckyDenik
