Psal se rok 1985. Strahovský stadion se chystal na svou labutí píseň, aniž by to tušil. Z amplionů duněl hlas Michala Davida, statisíce cvičenců synchronizovaně mávaly kužely a komunističtí pohlaváři na tribunách tleskali iluzi dokonalé jednoty. Pod povrchem nablýskané přehlídky však bublal strach ze sériového vraha a vojáci základní služby prožívali na cvičištích peklo, které s láskou k pohybu nemělo nic společného.
Je to obraz, který se vryl do paměti celé generaci. Obří plocha strahovského stadionu, geometricky přesné obrazce těl a do toho vlezlá, leč nepopiratelně chytlavá melodie písně Poupata. Spartakiáda v roce 1985 byla monstrozní akcí, na které vystoupilo bezmála 190 tisíc cvičenců. Pro režim šlo o demonstraci síly a oddanosti lidu. Pro účastníky to byl často jediný způsob, jak se legálně „ulít“ ze školy, z práce nebo z kasáren a podívat se do Prahy.
Iluzi dokonalého světa, kde „krááá-sný úúú-děl mááá-me dnes“, však v ulicích hlavního města narušovala temná realita. Prahou obcházel strach. Tiskem probleskovaly zprávy o brutálních útocích na ženy. Sériový vrah Jiří Straka, později přezdívaný „spartakiádní vrah“, děsil veřejnost natolik, že se mnozí rodiče báli pustit své dcery na nácviky. Policie jej dopadla 22. května, pouhé týdny před hlavním programem, čímž organizátorům spadl obrovský kámen ze srdce.
Pyramidy z lidských těl a zlomené kosti
Samostatnou kapitolou byla vystoupení vojáků. Divácky nejatraktivnější část programu, kdy tisíce mladých mužů v bílých trenýrkách dobývaly plochu stadionu, byla vykoupena tvrdým drilem a šikanou. Nešlo o dobrovolné nadšení. Pro vojáky základní služby znamenala spartakiáda měsíce buzerace, cvičení v mrazu a často i zdraví ohrožující podmínky.
Mnozí pamětníci popisují nácviky jako boj o přežití. Zima, déšť a bláto byly běžnou kulisou. Pavel M., který sloužil v Janovicích nad Úhlavou, popsal pro Seznam Zprávy situaci, kdy museli polonazí čekat na generála v ledovém dubnovém počasí: „Naše gumy si ale usmyslely, že Veselému dokážeme, jak jsme zocelení, a na buzeráku, tedy na nástupišti pluku, jsme na něj čekali jen v trenýrkách.“
Riskantní byly zejména figury, při kterých se vojáci vzájemně vyhazovali do vzduchu. Úrazy nebyly výjimkou ani při ostrém vystoupení. Moderátor Jan Pokorný, který v roce 1985 velel průzkumné četě, byl svědkem zranění přímo na ploše. „Byl v řadě za mnou a hned na začátku skladby si zlomil ruku,“ řekl Jan Pokorný s tím, že dotyčný voják sestavu i přes bolest dokončil v naději na opušťák.
Noclehárny ve školách a fronty na banány
Zcela jinou optikou vnímají tuto událost ženy, které tehdy cvičily jako dorostenky či starší žákyně. Pro ně spartakiáda často představovala vrchol společenského života. Děvčata z malých měst a vesnic se poprvé podívala do metropole, spala na matracích v tělocvičnách základních škol a užívala si atmosféru velkoměsta, které bylo na pár dní zásobováno lepším zbožím než zbytek republiky. V obchodech se objevilo nedostatkové ovoce nebo maso, aby soudruzi ukázali, že vzkvétáme.
V diskusích se dodnes objevují nostalgické hlasy, které politický podtext akce zcela vytěsnily. Převažují vzpomínky na sounáležitost a přátelství. „V Praze jsme měli možnost ještě jiných aktivit – koncerty, procházky, navazování přátelství. Jsou to zážitky na celý život,“ uvedla pro web ReadZone pamětnice Marta M.
Ne všechno ale bylo idylické. Organizace takového kolosu přinášela logistické problémy a počasí si poručit nedalo. „První den na ploše jsme byli všichni cvičenci dvě hodiny a vypotili jsme co se dalo. Ovšem v den hlavního vystoupení se počasí zvrtlo a přišla bouřka z horka, která tak snížila teplotu, že jsem to odstonala,“ popsala svou zkušenost další pamětnice.
Definitivní konec jedné éry
Spartakiáda 1985 byla poslední. O pět let později se sice ještě plánovaly Pražské sportovní hry, ale doba už byla jinde. Společnost po sametové revoluci ztratila o masové organizované cvičení zájem. Sokolské slety, na jejichž tradici se komunisté snažili navázat (a kterou zároveň zadupávali), se sice obnovily, ale nikdy už nedosáhly tak gigantických rozměrů jako akce na Strahově.
Dnes zůstává strahovský stadion němým pomníkem megalomanství minulého režimu a Poupata Michala Davida hrají už jen na retro diskotékách.
