Smrt a pohřby nepatří k tématům, o kterých bychom chtěli přemýšlet každý den – a přece se jim nikdo z nás nevyhne. Po celém světě vznikly rozmanité pohřební tradice, které nejen doprovází zesnulého na jeho poslední cestu, ale také přináší útěchu těm, kdo zůstali. Nad některými z nich však budete kroutit hlavou.
Nebeské pohřby
V buddhismu se se smrtí počítá jako s částí cyklu. Zesnulý se totiž dle učení navrací do dalšího života, dokud nedosáhne nirvány, osvícení. Během tibetského rituálu jsou duše poslány do nebe. Tělo je ponecháno venku, často v kusech, aby si na něm pochutnali ptáci a zvířata. Pro nás to asi vypadá odporně, jako ten nejhorší možný přístup.
Praxe má však hned dva účely. Prvním je přirozená eliminace teď už prázdné lidské schránky, což duši dovolí další cestu. Současně se životní esence přesouvá dál do přírody, právě skrze mrchožrouty. Vlastně je to hrozně ekologické.
Tanec s mrtvými
Ano, takhle lze nejlépe popsat pohřební tradici na Madagaskaru. Lidé Malgaši otevřou každých několik let své hrobky a převléknou těla do nových šatů. Pak pustí hudbu a mezi hroby si zatančí. Název rituálu Famadihana lze doslova přeložit jako „tanec kostí“. Má urychlit rozklad a postrčit duši k životu věčnému.
Věž ticha
Íránský zoroastrismus obsahuje pohřební rituál vyžadující supy. Zdejší lidé věří, že mrtvé tělo znečistí cokoli, čeho se dotkne, včetně půdy a ohně. Historicky tak bylo jedinou možností zvednout ho do výšky, aby se k němu dostali ptáci. Předtím je omyto býčí močí. To platí i pro čepele, které řežou oblečení a později jsou zničeny. Pak je mrtvý umístěn na Věž ticha, mimo dosah živých, kteří by se mohli poskvrnit.
Návrat ke kořenům
Zajímavá metoda pohřbívání se v posledních letech ujímá i u nás. Místo klasického uložení do urny nebo země jsou mrtví spáleni. Ale pozor, popel je pak rozsypán pod konkrétní strom v určeném hájku. Místo si osoba vybírá obvykle za života a opět se tak stává součástí přírody třeba pod svou oblíbenou jabloní.
Na skalách
Kmen Igorotů na severu Filipín má pro mnohé velmi odpudivou tradici, která se ovšem táhne tisíce let do minulosti. Výsledkem je ponurá turistická atrakce, protože rakve jsou zavěšeny vysoko na skalách a útesech. Čím výše zesnulý visí, tím snazší cesta do nebe čeká jeho duši.
Jak po padesátce zhubnout do plavek: Nejdůležitější je to, co jíte odpoledne do doby než jdete spát, říká obezitoložka
Smrt jako hudební festival
Město New Orleans v USA je po celou svou historii spjato s hudbou, jídlem a kulturou. Nemůže tedy asi překvapit, že i pohřby jsou tu zábavnou událostí. Pohřební průvod vede jazzová kapela, následuje rodina a přátelé. Po pohřbu hudba ještě víc ožije a začíná velká párty na oslavu života zesnulého.
Diá de los Muertos, Den mrtvých
V Mexiku jdou ještě dál, protože si myslí, že oplakávat mrtvé je k nim neuctivé. Tradice se datuje až do dob Aztéků a mrtví se podle ní mají jednou ročně vracet na zem. Hřbitovy se pak změní v místo oslav, hostin, hudby a tance. Den mrtvých je chápán jako šťastné shledání živých a zesnulých. Tradice spojuje předkřesťanské zvyky Mexika, aztéckou víru, církevní i lidové tradice. V roce 2003 se svátek dostal na seznam UNESCO.
Požár Národního divadla: Nešťastná náhoda, nebo úmyslné zapálení? Co naznačují důkazy
Zdroje: Legal&General, RoseTrainingAustralia, Britannica
