Školní docházka za socialistického režimu vypadala pro dnešní mládež zcela neuvěřitelně. Nástěnka plná norem, povinnost účastnit se prvomájových nebo dalších průvodů a také ten „jediný správný“ výklad dějepisu. Jakožto nástroj formování dětí bylo školství za minulého režimu pod přísnou kontrolou. Ani učitelem se tehdy nemohl stát jen tak každý.
Pevně v rukou soudruhů
Výuka každého předmětu měla svou pevnou osnovu, která se ve větší či menší míře nakonec stala oslavou strany a Sovětského svazu. To platilo hlavně pro dějepis a hodiny ruštiny. Především v moderních dějinách měli tehdejší kantoři jasno, respektive neměli moc na výběr. Hlavně v deváté třídě tvořil dějepis rozbor jednoho sjezdu KSČ za druhým.
Režim se o pevnou kontrolu osnov a celého školského systému staral už od 50. let. Přirozenou součástí byla i filtrace toho, kdo si mohl nakonec sednout za katedru a předávat mládeži „moudrost“. Jakékoli odchylky se netolerovaly, pravidla řídila každodenní setkávání studentů i kantorů do mnohdy bizarních detailů.
Nástěnky a sešity
Standardy pro školní nástěnky by i dnešní člověk ještě pochopil. Jde o organizaci a informování dění na škole, takže nějaké regule tu dávají smysl. Děti měly ale předepsáno i to, jak si mají věci psát do sešitů. Prvomájového průvodu se povinně účastnily celé třidy.
Striktní bylo zanedbávaní výuky. „Řešilo se, když žák nepřišel do školy a neměl to omluvené od doktora. Pamatuji si, že jsme tehdy zvali rodiče do školy,“ vzpomíná pro iDnes bývalá učitelka Jiřina Blahníková. Stejně jasné regule platily pro třídní knihu, včetně směru proškrtávání okének.
Posudky
Toto slovo vládlo nejen školským kariérám. „Za to všechno byl učitel samozřejmě hodnocený, psalo se to do posudků. Tenkrát jsem si ani tolik neuvědomovala, jak to všechno bylo kontrolované. Patřilo to zkrátka k životu. Když se na to zpětně podívám, ve škole neexistovala prakticky žádná svoboda. A nešlo jen o výuku.“
Pevné osnovy z hodiny na hodinu
Odchýlit se od osnov nebylo možné, předepisovaly látku z hodiny na hodinu. Učebnice přirozeně schvalovali straníci, striktnost kontrolovala inspekce. Učebnice ruštiny povinná pro děti od 5. třídy trpěla určitou schizofrenií. Nebylo totiž úplně jasné, jestli se mají žáci učit samotný jazyk, nebo se seznamovat s příběhy o velikosti a skvělosti Sovětského svazu. Okupace sovětskou armádou v roce 1968 byla samozřejmě „bratrskou pomocí.“
Ulice: Marečkovi se vydají po stopách zmizelé tety Běty. Čeká je víc, než tušili
„Rusky jsem se učila sedm let, do třeťáku na gymnáziu. V roce 1990 jsem pak šla k maturitě, kdy ruština už nebyla povinná, jiný jazyk jsem ale neuměla. Jenže já neuměla ani rusky. Dokázala jsem odzpívat několik lidovek a budovatelských písní, ale to bylo všechno,“ vzpomínána tehdejší výuku Katka Richtaříková.
Služby u pomníků
Prakticky povinná „volnočasová“ aktivita byl Pionýr. O svátcích držela s kamarádkou čestnou stráž u pomníku padlých rudoarmějců. „Byly to dvouhodinové služby, kdy jsme stály v pozoru, samozřejmostí byl modrý kroj s rudým šátkem na krku.“ Nebýt v Pionýru nebo SSM (Socialistický Svaz Mládeže) byl problém jak pro rodiny, tak pro stranu. „Chodili za mnou ve třídě i za rodiči, že mám vstoupit,“ vzpomíná Věra.
„Nakonec mi přinesli průkazku, že je moje. Ptala jsem se, jak je to možné, když jsem nezaplatila příspěvky ani nevyplnila přihlášku.“ Bylo to těsně před revolucí, takže bez dopadu. Jenže tohle byla součást oněch posudků, kam se neuváděl jen prospěch, ale i „stranická poslušnost“. Po roce 1989 se v ulicích objevily i plakáty: „Paní učitelko, už nám nemusíte lhát.“ Kromě změny oslovení reagovaly na režimní výklad dějin.
Digitální senioři: babičky a dědečkové jsou hvězdami na sociálních sítích, číhá tam na ně ale nebezpečí
Zdroje: iDnes, Nespechej, Abicko, NarodniKronika
